Kdo to mohl být? Už po několikáté vidíme letět nad končinami, kde bydlíme, teplovzdušné balóny. Odhaduji, že létají od Benešova, tam někde u Konopiště působí balonistická firma, která nabízí komerční lety. Balóny samozřejmě miluju, letěl jsem zatím jen jednou, loni v Africe, a je to zážitek nezapomenutelný.
Kousek od Zvole je Točná, to je sportovní letiště a odtud startují ultralehká letadla. I ta vídáme prakticky denně. No a včera se opět po čase objevily - nevím, jak se to správně jmenuje - padáky-křídla, s motorem! Chlapík, který na takovém padáku visí, má na zádech batoh s motorem a vrtulí a vrtule ho žene, takže místo padáku se to všechno změní v letadélko.
Byly dva, jeden letěl výš, druhý níž. Stál jsme na zahrádce a napadlo mě tomu chlapíkovi zamávat. Odpověděl. Měl jsme z toho dětinskou radost. Z domu vyšla Ljuba a taky zamávala. Načež ten člověk zvolal:
"Ahoj Ljubo!"
A odletěl.
Můjtytondo, kdo to mohl být?
Ona to totiž není žádná legrace z výšky rozpoznat, který domek je čí. Naposledy jsme s Vladem Ríšou hledali z ultralehkého letadla dům našeho kamaráda malíře Martina Zhoufa v Černošicích. Oba jsme tam bezpočtukrát byli (já naposled včera) - a nečapli jsme se. Z výšky vypadá všechno naprosto jinak.
Kdybych byl Othello, napadly by mne všelijaké myšlenky a možná, že bych Ljubu zardousil, naštěstí benátský mouřenín nejsem, takže si jen říkám - kdo to mohl být?
Kapesní pejsek Včera jsem byl něco vyřídit v IDIFu (
Institut digitální fotografie) - chystáme
fotografický výlet do Ameriky a hledáme ještě jednoho účastníka do party (nechcete taky? Zde je
propozice, je to nekomerční podnik, každý si kryje náklady na cestu a toť vše), takže jsme to všechno s Honzou Březinou probírali a těšili se, jak uvidíme Yosemite a Seqoia park a Death Valley a San Francisko a budeme tam fotit.
No a v našem malém ateliéru jedna moje známá fotila reklamní fotky a měla sebou pejska, fenečku bišonka.
Chvilku jsem si s tím malinkým pejskem hrál. Jsem zvyklý na velikánské halamy, jako byl Gordon nebo jako je Bart, Iris taky není žádný trpaslíček, a tak to byl zajímavý zážitek - držet psa v hrsti! Ta známá mi vyprávěla, že ten pejsek strašně rád jezdi na motorce. Ona jezdí na mašině (ta známá) a pejska si bere pod bundu, jen hlavička mu kouká.
Střih. Vyřídil jsem, co bylo třeba, ta známá vyfotila, co bylo třeba. Ona měla na dvoře auto, já motorku. Šli jsme na dvůr, ale museli jsme chvilku čekat, v domě, kde je IDIF, je tiskárna a skládali papír. A jak tak stojím vedle toho auta, auto mělo okno otevřené a ta fenečka se najednou začala sápat z auta ven, ke mně, na mašinu!
Vím, že pro některé romanticky založené ženské osoby mají motorky jakousi zvrhlou přitažlivost, ale že by to takhle fungovalo, to jsem zažil poprvé.
Není rybka jako rybka Na zahradě máme jezírko - až všechno bude hotové, což zdaleka není, zařadím obrázky. V tom jezírku máme rybičky v počtu sedm - sedm proto, že je to krásné číslo plné významů. V tomto jezírku má jen ten význam, že je tam sedm rybiček.
Rybka jako rybka? Zdaleka ne. Každá má svou individualitu. Když jich je tak málo, stačíme je sledovat jaksi po kuse, individuálně. Nejdříve jsme dostali od budovatele jezírka (od pana Pišla z
Bonsaicentra v Libčanech) čtyři do začátku, tři větší a jednu malou. No a posledně, když jsme byli v Libčanech na bonsaistickém semináři, jsme si přivezli tři další - zase malé.
Ta původní malá Šusui se zřejmě bála těch tří velkých, bála nebo ostýchala. Proto jsme chtěli zase malé a opravdu, jakmile jsme vypustili tři další malé, tahle Šusui se k nim hned přidala a všech sedm teď jezdí pospolu. Ukázalo se, že jedna z těch nových malých je nejodvážnější: bílý Ogon hned poté, co jsme rybky vypustili z pytle (po hodině, kdy se vyrovnávaly teploty vody v pytli a vody v rybníčku), udělala výpravu a objela celý obvod a prozkoumala každou štěrbinu v kamenech vroubící rybníček. Když pak jim házíme krmení, tenhle bílý Ogon je první, kdo uchvátí granuli. Je tam i zlatý Ogon, ten je taky pěkně žravý a šikovný, kdežto jeho kamarád z první vlny, velký Šowa, se každou chvilku netrefí, až si říkáme, jestli špatně nevidí a představujeme si, jak by vypadal s brejlemi na rypáku. A tak bych mohl pokračovat, každá ta rybka má své způsoby, svoji povahu.
Že to není psí příhoda, že to není povídání o psech?
Psi jako ryby, všichni to jsou človíčkové.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena
