Na běhání po Woodstockové louce procházím s pejsky lesem. Letos ho napadly bekyně, je skoro sežraný, stromy bojují o život. Mají pupeny a mohly by nasadit nové listy, ale kéž by zapršelo, na dnešek je déšť hlášený.

Vypadá to v tom lesním cípu žalostně. Loni jsem s pejsky chodíval o něco dál a tam to bylo přinejmenším stejně špatné jako letos v cípu, možná dokonce horší: holé větve jako na podzim. Přiznám, že jsem se bál tam jít, co bych tam uviděl.

Na večerní procházku jsem tedy šel zase do cípu a potkal svého vycházkového kamaráda, už rok jsme se neviděli, s jeho pejskem Cífou. A zamířili do toho lesa, který byl loni tak holý. No a vida, letos se mu bekyně vyhnuly, přestěhovaly se, potvory, o půl kilometru dál. Díky Cífovi a jeho pánovi se mi ulevilo.

Tak jo, bekyně. Jestli napřesrok půjdete zase jinam, tak se nažerte. Taky jste příroda.

O víkendu pršelo

Trochu v pátek a v sobotu, v neděli málo, zato třikrát, chvála bohu! Už jsem se nemusel cítit jako pitomec, když jsem pejskům sušil hadrem tlapky. Já to dělám i za sucha, aby si neodvykli. No a tentokrát to bylo skoro funkční.

Žádná velká sláva ale ty deště nebyly. V sobotu jsem byl na Woodstockové louce, valily se do ní potoky z přilehlého lesa. O pár hodin později, v podvečer, byla louka zase suchá a z koryt nedávných potoků se prášilo.

Šipka míří na tečku a ta tečka, to je Nora s Gari dolující myšičku

Zločin a trest

Musím to říct natvrdo: Gari mi šežrala sejra. Seděl jsem v podvečer na terase, četl jsem si, pejsek ležel u nohou a něco žužlal. Pak jsem zvedl hlavu, abych se podíval – a ona to byla vanička od sejra. Šel jsem do kuchyně, abych se přesvědčil, zda opravdu je to Ten sejra, co byl na kuchyňské lince připravený k večeři.

Byl to ten sejra.
Kdo je na vině? Ovšem já, protože nemám nechávat sejra na kuchyňské lince a jeho sežrání, to je trest, za chybu zcela přiměřený.

Zajímavé je, že tento druh chyby je u nás trestán takto okamžitě a tou trestající Nemesis je Gari se sejrem v hubě.