Je blátivé počasí, a tudíž máme zablácené psy. Že se vracejí s bahnitými tlapami domů, to pokládám za přirozené. Pozoruju ale i zvláštní jevy. Gari je energičtější než Nora, běhá rychleji a častěji a když běží, duní země, jako kdyby se tryskem hnal hřebec. Nora kluše vláčněji, jako kreslený pes z disneyovky. Jenže Nora je vždycky víc zablácená než Gari. Čím to je? Je to přece mechanický problém, přenos částeček bahna pomocí mechanické síly ze země na psa. Podle učebnice fyziky by měla být víc zablácená Gari. Dovedu si představit ten příklad: Gari při váze 20 kg a průměrné rychlosti 25 km/hod proběhne blátivou louží a… Spočítej, kolik…
Jsou to psice – fyzikální ignorantky. Kašlou na učebnici. Vysvětlení je nasnadě: Nora je větší prase než Gari. Jak to ale vyjádřit fyzikálně, natož pak nějakým matematickým vzorcem?
Záhadná záhada
Už jsem tu popisoval naši ranní situaci. Ráno pijeme čaj (Ljuba) a kafe (já) v obývacím pokoji. Pejskové podřimují na křesílkách vedle prosklených dveří do zahrady. Občas se stane, že jeden z nich, zpravidla je to Nora, vyhlásí poplach: u sousedů chodí kočka po střeše!
Kočka nechodí po střeše. Střecha je prázdná, pustá. Ani sýkorka na ní nesedí. To jenom pes, pak dva psi poskakují u dveří a hulákají a musíme je vypustit a oni pak řvou na zahradě.
Včera ale chodila kočka po střeše a následovala uvedená scéna.
Záhada tkví v tom – jak, u chlupa chlupatého, ji může Nora zahlédnout, když leží stočená do klubíčka na svém křesílku. Má nějaký radar, nebo existuje mezi ní a kočkou telepatické spojení. Každopádně je to záhada ve výsledku značně hlučná.
Listy po opadu
Máme normální zahrádku kolem malého domku ve Zvoli, není to nic, co by se dalo srovnat s Boubínským pralesem. A přece v tom Nora dovede zmizet, když se jedná o to, abych jí v garáži umyl zaprasené tlapy vlažnou vodou.
Garina, ta nastupuje odevzdaně, bez odporu. Pokud za odpor nevnímám to, že pravou přední nohu vždycky drží našponovanou, abych j nemohl ohnout a následně osprchovat. Zato Nora mizí. Lezla mi do křoví a někdy ji bylo těžké objevit, ale teď už opadlo listí a v černých větvích je dobře její bílá srst vidět. Kde teda sakra byla dneska odpoledne?
Hledal jsem, volal. Pak se najednou odkudsi objevila. Asi myslela, že vodovod vyschnul, nebo co.
Nevyschnul. Odchytil jsem ji a tlapky jí vlažnou vodou umyl. Brutálně a nekompromisně.
Divná neděle
Jezdím do ateliéru v Břežanech a vozím s sebou pejsky. Hned na začátku naší cesty, ještě ve Zvoli, mají povyražení. Oknem vidí slepici, která se metelí u vozovky, kousek od návsi. Pejskové koukají z okna a poskakují a dávají najevo, že by si dovedli s tou slepicí poradit.
Já slepici nabádám: Hele, jdi se metelit jinam. Tady je náves, něco jako Times Square. Tady není dobré se metelit, tohle je pupek světa.
No a vidíte, nedbala. Ráno jsem jel do města bez pejsků a zahlédl jsem slepici přejetou. Odpoledne jsem jel stejnou cestou s pejsky. Vyhlíželi slepici a nebyla tam. Měli pocit, že je někdo ošidil.
Ale bylo to fakt divná neděle. Ráno jsem viděl přejetou slepici a pak, kolem poledne, když jsem se vracel od Zbraslavi Břežanským údolím, zahlédl jsem u silnice sraženou srnku. U ní stál chlápek s bicyklem. Copak srazil srnku na kole? Srazil ji někdo autem a on tam přijel na kole? Nebo srnka jela na kole a spadla a on šel pěšky a viděl jak srnka spadla s kola...
Zkrátka, byla to smutná a taky trochu divná neděle.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena