Není to výzva k celostátnímu pátrání – vždyť já vím zcela přesně, kde Gari je. Neztratil jsem ji ze zřetele od pěti patnácti: to zazvonil budík a vyburcoval Ljubu, ta má v ateliéru nástup před úsvitem. Gari se taky probudila, oběhla postel a šup, už mi skákala po břiše. Velmi přísně jsem ji vyhnal, Ljuba zatím odešla do koupelny a já zase usnul. Chvála bohu, že spisovatelové nemusí do práce nastupovat v šest třicet.

Probudil jsem se znovu v sedm, šel jsem dolů do kuchyně, nasypal pejskům do misek – Nora šla se mnou, Gari přiběhla sedm vteřin po dopadu první granule (už jsem o tom psal minule, Gari se zpožďuje o vteřinu oproti dřívějšímu standardu), já si šel číst a pít kafe do obýváku, Nora se mnou na křesílko a Gari… jak jinak, zalezla do Nořina pelechu. Tam podřimuje doteď, co tyto řádky píšu.

Co bude dál? Půjdu do sprchy, pak se začnu oblékat a to Gari začne kvílet, že mi to dlouho trvá a ať sebou koukám hodit.

Co tam vidí?

Gari a Nora podřimují na křesílkách v obývacím pokoji. Z jednoho křesílka je vidět francouzský oknem ven do zahrady, z druhého nikoli. Pejskové, jak řečeno, podřimují a ven nekoukají. Já si čtu.

Najednou – zpravidla je to Nora – jeden z nich vyletí, strhne deku, do které se zachoulil a rozčileně křepčí u okna a štěká. Druhý se k němu přidá. Musím vstát a jít vedle do kuchyně a otevřít – z obývacího pokoje taky vedou ven dveře, ale Ljuba má u dveří kyblíčky s orchidejemi a to jsou rostliny nikoli psoodolné. Vyřítí se pak oba ven, Nora to vždycky bere vlevo od jezírka, Gari vpravo, pořád u toho řvou a pak se zastaví a otočí a dívají se na mě, kdy vyběhnu a budu řvát s nimi.

Co tam vidí? Řeknete, že kocoura. Není tam žádný kocour. Není tam paní s taškou. Nikdo nejede na koloběžce. Nikdo nemá na vodítkách tři psy. Je to naše zahrada, poklidná a dá se říci že pustá.
Nic není vidět. Zato je slyšet. Naše dvě pitomé psice, které tam na mě řvou a koukají při tom na mě, abych se k nim přidal a štěkal taky.

Ještě ta svině z jeskyně

Tak jsem tituloval údajnou vosu, která mě štípla letos v létě na procházce s pejsky, psal jsme o tom zde. Později jsem usoudil, že to byl sršeň, ten se uhnízdil na hlavní cestě skrz les vroubící woodstockovou louku u Oleška. Jen to mi bylo divné, že svině z jeskyně přeletěla půlku lesa, aby mě štípla!

Včera mi znalec místních poměrů vše objasnil. Na té cestě vskutku měli sršni svoje hnízdo a dokonce při nedávných cyklistických závodech seštípali jednoho chlapečka tak, že ho odvezla záchranka. Jenže tam, kde jsme přišel k úhoně já, bylo druhé sršní hnízdo! Menší, ale se stejně útočnými obyvateli. A pak že sršni neútočí. V té blažené iluzi jsem žil loni i před několika lety taky, kdy jsme měli sršní hnízdo rovnou v baráku.