Ve čtvrtek chodívám odpoledne na vycházku s našimi pejsky a s Ronnym našich přátel. Je to pes velký jako piáno, leonbergr, prý vyšlechtěný na lov lvů, odtud jeho jméno. Ronny je hodný a opravdu si ho nedovedu představit, jak rdousí pána pouště, ale nechme legendu legendou. Je to hodně velký pes. Dneska jsme ale šli ve čtyřech, naše dvě, Ronny a takový srandovní kříženeček, něco jako špic, v červeném kabátku. Je ze sousedství Ronnyho bydliště. Takže jsme šli, vyměňoval jsem si s kříženečkovou paní postřehy stran počasí, pejskové se kolem nás metelili a v poklidu jsme se vraceli domů. Už jsme byli skoro na dohled Ronnyho bydliště, když najednou koukám, kdepak ten Ronny vlastně je? Paní s jejím kříženečkem se už rozloučila.

Bylo jasné, co se stalo. Zahnal jsem tedy svoje psice do auta a vydal se zpět po stopách. Samozřejmě, že se Ronny vydal za svým kamarádem kříženečkem. Jak se mi ale vypařil z dohledu on, pes velký jak piáno?
Je to prostě pejsek a pejskové dovedou čarovat. Velcí, stejně jako malí.

Na lovu plyšáků

Večer konáme obchůzku našeho Šmoulova. Věci se mají tak, že kde jsou otevřená vrata, tam Gari s Norou vběhnou a obhlédnou terén. Jsou to prostě inspektoři. Takže se stalo, že pán zajížděl autem, dálkou si otevřel vrata, vjížděl a obě vpálily na pozemek. Přivolám je, přiběhne Nora. No, náš hodný pejsek. Gari nikde, je to pes pojmenovaný podle Garibaldiho, italského povstalce. Na třetí zavolání přiběhne a drží v hubě plyšáka. Oni tam mají taky pejska a ten pejsek taky camrá plyšáky po zahradě.

Plyšák odebrán, následuje omluva, pán přijímá plyšáka a shovívavě ujišťuje, že je vše v pořádku.
Není. Gari je zase v čudu,. Přivolána, přibíhá s druhým plyšákem v tlamě.

Měli na zahradě dva plyšáky.

Pokračujeme bez příhod. Všechna další vrata jsou zavřená.

Ženská otázka

V neděli jsme byli s Ljubou na umělecké výstavě. Kasa, při ní šatna. Svlékáme kabáty. Ochotná šatnářka. Ochotná a pečlivá. Má na štendru ramínka, na každém ramínku číslo přichycené kolíčkem. Sejme kolíček, uchopí číslo, podá kunčoftovi, převezme kabát, uloží do almara, funguje to skvěle. Kabáty uloženy, lístek převezme Ljuba, jelikož je tu důvodné podezření, že bych ho ztratil.

Projdeme výstavu a umělecky nasyceni se vracíme do šatny. A kdepak je ten lístek od šatny?
“Kde máš ten lístek?“ praví Ljuba. Bráním se, že si ho někam schovala ona. „Určitě ho nemáš ty?“
Nemám. Následuje pátrání, lístek objeven v kabelce a předán šatnářce. Ta pode čísla nalezne kabáty, předá a hledá ten primární kolíček.
Načež upře oči na mne: „Nemáte ho vy?“

Ženská otázka

Jak se to mohlo stát? Jedu takhle po ulici a hele, běží prase. Ani holé, ani moc chlupaté, tak středně chlupaté, zřejmě uprchlé. Nadjel jsem si ho, abych ho vyfotil mobilem, a jak tam si s ním z okna povídám, přijelo auto, z něho vyskočila mladá paní provázená holčičkou a snažila se prase nějak dirigovat. Dala najevo, že by moji pomoc uvítala. Vyskočil jsem a ona bědovala, že je to Julinka a že ona nechápe, jak se to mohlo stát, že takhle běhá po ulici.

Prvotní idea byla taková, že ji naložíme do kufru, ale prase nám dalo najevo, že je to idea velmi pošetilá. Nakonec se mladá paní dovolala svému tatínkovi, ten přijel v doprovodu kamaráda pikapem, naložili Julinku na korbu a odjeli s výkřiky „jak se to mohlo stát“.

Rozloučil jsem se a jel svou cestou: mířil jsem do Černošic k mému kamarádovi, malíři Zhoufovi. Dojel jsem bez příhod, kamarád mi uvařil kafe, seděli jsme v kuchyni a klábosili, načež zvonek.

Byla to sousedka a vlekla uprchlého Zhoufovic psa. Prostě, zdrhnul.

“Jak se to mohlo stát!“ bědoval Zhouf.
Mlčel jsem. Ale věděl jsem, jak se to mohlo stát: byl to takový zdrhací den.

Prase na procházce