BEST OF HYENA: Jsem veliká. Jsme veliké.

Jsem veliká. Jsme veliké.

Noře už je jedenáct, kde jsou ty její štěněčí časy! Trochu jsme si je připomněli. V těchto dnech zakončujeme jednu etapu Oázy klidu, kterou Ljuba založila na svém pozemku za zvolskými humny poblíž místa zvaného Hůrkovo pole. Už tam máme jednu lavičku pod lipami a zřídili jsme dvě kamenná posezení. Jedno sestává ze tří, druhé s dvou kamenů, hodně jsme se lopotili, abychom jejich postavení doladili podle zásad zenové zahrady. Hlavní zásada: kameny o sobě musí vzájemně vědět. Jak to udělat, na to se zeptejte Mistra Ikjú, ten to věděl nejlíp.

A co Nora? Když byla štěně, ráda lezla po kamenech a dělala já jsem veliká. Nezapomněla na svoji dovednost, ráda ji zopakovala… a Gari předvedla, že taky dovede být veliká. Dlouho ale jim to nevydrželo. Jen co cvakne závěrka aparátu, to je asi tak pětisetina vteřiny.

Od rána vyrostla travička

Ráno i odpoledne jsem s pejsky kontroloval náš Kopeček v Oáze klidu. Ve čtvrtek předminulého týdne jsme tam s Ljubou zasili trávu a dnes ráno jsem zaznamenal první fousy travičky. Odpoledne fousy přibyly a na místech, kde se drželo vlhko, už je docela viditelný porost! Kameny na posezení tam už jsou, přichystané jsou i patky k osazení dřevěné zvoničky. Tu budou pejskové očurávat. Ne ti naši, to jsou fenečky. Ty budou zvoničku jenom očuchávat. Už aby to bylo!

Když prší tak prší

Nejdřív nechtěly ven. Otevřel jsem ráno dveře, Nora vystrčila nos a hned ho zastrčila a Gari, ta na nic nečekala a odešla do kuchyně. Hustě pršelo, mám na zahradě dešťoměr, to je takový průhledný kornout se stupnicí a vidíte, kolik napršelo. Přes noc to bylo 3,5 mm a pak do odpoledne dalších devět, to je docela dost.

Smrděli pejskové po návratu? To si pište! Vyručníkoval jsem je seč to šlo, ale moc to nešlo. Zajímavé bylo, že vlhkost oživila zbytky rozmanitých svinstev, která už cítit za sucha nebyla. Která smrdí? Gari nebo Nora? Čichal jsem, čichal, ale nedočichal. Usoudil jsem, že bude nejlíp počkat, až uschnout, že to přejde.

Bylo tomu tak.

Asistenti

Asistovat dovedou obě, Gari zrovna jako Nora. V zájmu pravdy le je třeba uznat, že Nora asistuje asi tak pětkrát častěji než Gari. Noru mám za zadkem, ať dělám co dělám, kdežto Gari mě sleduje, jen kdy jde o něco zajímavého.

Není toho mnoho, co by i zaujalo. Lov na tygry určitě, uklízení rozsypaných párů taky, Jógová meditace nikoli Odbočím od obecného ke konkrétního – včera jsem si usmyslel, že si u vrbiček zacvičím tai-ti 74 forem sestavu. Holky už to znají a vědí, je je to čtvrt hodiny dlouhá otrava, tudíž ulehnou ke spánku. Jak tak ležely, pořád jsem koukal, abych na ně nešláp a v půlce jsem to vzdal. Musím dozrát, abych se přenesl přes chlupaté asistenty. Pak se stanu Buddhou.

Špinavá? Ano, ale nevadí to

Vrátil jsem se s pejsky z procházky. Ljuba vykonala vstupní prohlídku. Gari se zase v něčem vyválela! To by tak chybělo, aby vlezla do postele!

To by chybělo v každém případě, ovšem vyválená nesmí do postele dvojnásob. Nasadil jsem si brýle. Ano, čistá běloba na hrudi to nebyla, ale zase jsem neviděl tu charakteristickou šedavou hněď nebo nahnědlou šeď klasického sajrajtu. Přiklekl jsem a přičichl.

Vůně máty, řečeno s básníkem… Gari proběhla řepkou nebo heřmánkem nebo bůh ví čím… Byl by hřích jí to smýt z těla! Jaro pomine už brzy a s ním i jeho vůně.

Umyl jsem ji. Vůně pominula. Však si Gari obstará nové. Ale spíš sajrajt a svinstvo, jak ji znám.