Její logika není logická
Nora se bojí hadice. Můžu na zahradě dělat cokoli a Nora se bude kolem mě motat. Sotva vezmu hadici do ruky, uklidí se pryč. Přitom nikdy, opakuji, že nikdy jsem nebyl takový pitomec, abych ji takzvaně z legrace postříkal. Nedělám takové fóry. Nechceš-li býti postříkán, nestříkej jiné, to je základní imperativ a řídím se jím.

Dobře, tak to je, bojí se hadice. Proč ale se nebojí wapky, tedy tlakové hadice? V sobotu jsem myl obě auta, to je na sobotu ušlechtilá činnost. Nora se kolem mě motala, překážela, pletla se do kabelu – a taky do hadice! Přitom wapka řve a z trysky to syčí a to neberu v úvahu, že zásah z wapky je určitě nepříjemnější než z obyčejné hadice.
Proč se neboj? Zeptejte se jí.

To neumíš zaštěkat?
To víte, že umí! Dovede to Gari i Nora. Gari štěká pořádně, klasicky, kdežto Nora spíš ječí. Rozdíl je i v tom, že Gari štěká v nouzových situacích: příchod pána od Rohlíku, kocour na zahradě a podobně. Nora ječí pokaždé, kdy odcházíme na procházku. Všichni musí vědět, že jdeme na procházku.

Teď večer jsem seděl v pracovně a píšu a najednou slyším divné zvuky. Že by pes? Byly to zvláštní zvuky. Vstal jsem (s obtíženi, berou mě furt ta záda), jdu se podívat – a Nora stojí dole pod schody, chce nahoru a dělá yt divné zvuky. Fakt ani nevím, jak je vyluzovala. Samozřejmě že jsem hned seběhl a pomohl jí. To nemůžeš zaštěkat, náno pitomá, káral jsem ji. Ale jenom v duchu.
Štěká se jen na pána od Rohlíku (Gari) a Nora ječí jen při odchodu na procházku.

Dole můžeš taky
Je šest, mělo by se jít dolů a vzít si něco k snědku. Vstanu od počítače (pomalu, berou mě záda) a povídám Noře:
‟Pojď, jdeme něco sníst.‟
Skoro mi nevěnuje pozornost. Líže si tlapu.
‟Pojď. Dole si TAKY můžeš lízat nohu.‟
Po chvíli vstane a cestou se zastaví u misky s vodou.
‟Pojď. Dole máš taky misku s vodou.‟
Nakonec mi dovolí ji odnést dolů. Nasypu jí misku. Všechno sní a podívá se na mě:
‟To je všechno?‟

Choďte vpravo
Nora samozřejmě zná rozdíl vlevo – vpravo. Chodí se u levé nohy. Pět let už ji nosím – od operace páteře – do schodů. Beru ji tak, že ji mám na pravém boku, prostě – zvykl jsem si na to. Ona se vždycky staví k levému boku, takže ji musím přesunout. Už pět let.

Gari a Nora mají pelech u naší postele z Ljubiny strany, Nora u hlavy, Gari u nohou. Garinčin pelech je umístěný tak, aby ho mohla Nora obejít… zprava. Včera byl ale položený tak, že ulička se udělala vlevo od pelechu.

Nora odmítla projít. Kolem pelechu se chodí vpravo.

Je šťastná?
Nora v poslední době hodně spí. Abyste rozuměli, každý pes pořád spí. Spíš ale podřimuje a jakmile se cokoli šustne, už je na nohou. Nora byla taky taková. Teď ale spí tvrdým spánkem a musím ji budit.

Vede to k dilematu. Jako třeba dneska. Ljuba odjela do divadla, jsem s pejsky sám doma. Gari se mě drží. Když jdu nahoru, jde se mnou, sejdu dolů, mám ji v patách. Nora ale spí. Přitom vím bezpečně, že není ráda sama. Za mnou nahoru nemůže, protože od operace páteře před pěti lety nesmí na schody, ani nemůže. Co s tím?

Probudil jsem ji a odnesl nahoru a uložil na pelíšek v mé pracovně.
Je šťastná? Musel bych se jí zeptat, ale nebylo by to nic platné.
Spí.