O polední pauze jsme vyrazili s Norou do Keltského parku v Břežanech. U rybníka na louce mezi pampeliškami jí to náramně slušelo a byla nadšená, když kolem ní skákaly žáby. Při návratu jsme potkali pejska, tedy pejskovou čili fenku.

Byl to pejsek o něco větší než Nora a určitě o hodně víc vážil a v pestré směsici předků měl jistě vlčáka, ten mu (jí) vtiskl základ podoby. Jak víme, Nora se vlčáků bojí. Tenhle byl přátelský, ukázalo se, že je to taky dvouletá fenečka a ráda si s pejsky hraje. Nastal obvyklý rituál, tedy Nora začala obchvatem, přibližovala se po spirále, fenka hru přijala a Nora sebou sekla na záda a odhalila bříško na znamení poddanství, jak to pejsci dělají a páni to obvykle berou jako potupu. Já ne, já jsem radši, když ukáže bříško, než aby se rvala a někoho pokousala.

Fenka poddanství vzala na vědomí a začala hra v pravém slova smyslu, tedy honění po louce a vzájemné pošťuchování.
Nora brzy zjistila, že za á ji fenka vlčanda v běhu nestačí a za bé při tom pošťuchování se ukázalo, že proti Nořiným ocelovým svalům nemá ta druhá nejmenší šanci, a za cé že i vlčák předek nic nezmění na tom, že by Nora dokázala téhle větší a těžší vlčandě napráskat, kdy by si zamanula.

Takže to skončilo tak, že jí Nora skákala předními tlapkami na záda, což je v psí žeči akt vítězství a podrobení. Mimochodem, Nora to dělá i Fanánkovi a on si to od ní nechá líbit. Jiného psa by zvolchoval a skočil by mu tlapkami zezadu na záda.

Na lesní brigádě

V lese jsme ve Zvoli pořád, a tak tedy se nevyhýbám lesním brigádám. Posledně jsme uklízeli (je pozoruhodné, kolik lidí je schopno nosit svinstvo do lesa a kolik lidí je ochotno ho vynášet ven) a včera jsme pod dohledem pana lesního správce pálili větve z poražených stromů.

Moudře to bylo organizováno na směny. Po dvou a půl hodinách lopoty jsem hlásil správci:
"Kapitáne, můj úsek je hotovej a já taky!"
Opravdu na mě bylo vidět, že jsem dopoledne nestrávil někde v kavárně. Bylo nás povícero takto zdrchaných, vlekli jsme se k domovům a cestou potkali čerstvou partu brigádníků.

"Je to bezvadný! Hrozná legrace! Úplná hračka!" volali jsme na ně. Byli svěží, vymydlení, veselí, rodinky s dětmi. Záhy ti odvážlivci měli pochopit šleh téhle ironie...

Buď jak buď, smekám před lidmi, kteří se v lese lopotí každý den, ne dvě a půl hoďky jako my.
Doma jsem si smýval smůlu z rukou a vzal na to nějaký příspěvek, který v koupelně stál vedle záchodové mísy. Mylo to dobře, pálilo hodně... Ono to asi bylo na porcelán a ne na ruce.

Kůže ale drží, takže happy end neskončil něčím unhappy.

Ztratila se Kvanu

Někdy musím zaznamenávat smutné zprávy a tahle je právě taková. Ztratila se Kvanu, fenečka rodu husky, nástupce stařičké Bettinky, která odešla do psího ráje brzy poté, co k nám přišla Nora. Její paní se domnívá, že ji napadlo divoké prase. Viděla ji naposled nedaleko jezírka na Zvolském potoce, tam ji zmizela, slyšela ji pak štěkat a od té doby se po ní slehla zem. Prasat je v lese skutečně hodně, i já s Norou takovou dvojici potkal a sousedka potkala začátkem týdne bachyni se dvěma selátky.

Je to hodně smutné. Kvanu je milý pejsek (pořád doufám, že někde je...), na obojku měla štítek se jménem a telefonním číslem, je čipovaná... Snad se někde vynoří, snad u někoho je. Můj první pes, vlčák Gordon, byl taky na bytě až v Radlicích celý týden, v době před internetem a mobilními telefony. Ale zatím ani internet, ani mobil nedovedly Kvanu přivést domů.

Sama sobě skunkem

Nora má na hraní několik plyšáků, mimo jiné i skunka. Na rozdíl od živého skunka tento plyšový skunk neběhá a nesmrdí. Nora se rozhodla nedostatek nahradit. Běhá s ním a včera doplnila i druhé manko.

Znám jen lokalitu, kde ten úžasný puch na sebe nabrala – stalo se to při procházce v Keltském parku v Břežanech, odpoledne, kdy déšť na chvíli polevil. Ono to tam všude smrdělo a myslím si, že se v důsledku deště přelila čistička. No a někde – asi pod mostkem, co vede nad výpustí horního rybníčku poblíž benzínky – se jaksepatří provoněla.

První očistu jsme dělali v garáži, tam máme vyvedenou hadici a je tam odtok. Moc to nepomohlo, nastalo druhé kolo ve vaně. Teď už jenom smrdí, není to už to šílené smrdění.

Ale co dál? Ten zdroj tam v Břežanech určitě je dál a já nevím přesně, kde. Nerad bych ho zjišťoval systémem pokus – omyl. Přičemž to slovo "omyl" nabývá nádechu příšerné ironie.