Neviditelný pes

BEST OF HYENA: Jedna volební

diskuse (7)

Jedna volební
V sobotu jsme sledovali vyvrcholení prezidentských volem u přátel. Naši pejskové zůstali doma, přátelé mají taky pejsky a kde jsou pejskové, jsou i pelechy.

Sledování je nervy vyčerpávající činnost, vybavili jsme se tedy bublinkami. Flašku jsem nechal vychladit na terase, pěkně na mraze. Vychlazenou jsem ji dopravil až na místo samé. No jo, ale jak byla hodně vychlazená, špunt nešel vyviklat. Koukám v cizí domácnosti po nějakém hadru a nenašel jsem jiný, než ten ve psím pelechu. Docela pasoval do ruky a špunt si taky nechal říct, bohužel si toho všimla paní domu.

On otevírá bublinky psím hadrem! kvílela. No a co, hadr jako hadr, já na to. Ale je to psí hadr!

Zachránily mě až dějiny. Vyhrál Generál. Kdyby to vyhrál Babiš, asi by mě degradovali až na hodnost psa.

Telefon
Sedím u počítače a píšu. Za sebou mám pohovku a na ní leží Gari a Nora. Občas mi někdo telefonuje, stručně pohovořím, telefon odložím. Pejskové ani neotevřou oči.

Pak zavolá Ljuba. Skončila natáčení a jede domů. Ptá se, jestli má po cestě něco koupit. Krátce pohovoříme – a to už se oba pejskové hrnou z kanapete a dobývají se s řevem ke dveřím. Prostě… poznají, s kým mluvím. Všemu rozumí, nic před nimi neutajíte.

Tím spíš, když se to aspoň vzdáleně týká čehokoli k snědku.

Kost v koši
V neděli jsme k obědu měli zvěřinu, daňka. Pekl se celou noc, byla to náramná pochoutka, nepamatuju, že bych někdy v životě jedl dančí maso. No a zbyla kost a ta je teď v koši a koš čeká, až bude plný a já vynesu obsah do popelnice.

Koš čeká.

Když se nedívám, Gari čeká u koše. Čeká, až zapomenu šuple s košem zavřít.

Je to nervy drásající čekaná.

Záhadné zmizení
Sedíme večer s Ljubou u stolu, Nora chce ven. Otevřu jí dveře na terasu. Pes zmizí ve tmě, za chvilku ji slyším štěkat na druhé straně domu, u branky. Omrzí ji to, ztichne. Čas běží. Ljuba se ptá, co tam ten pes dělá. Jdu se podívat, volám. Pes nikde. Rozsvítím světla na terase. Nora ráda prolejzá křoviny, bílý kožíšek je v elektrickém světle vidět. Křoviny pusté. Jdu na druhou stranu, ani tam není.

Jímá mě úzkost. Zkouším branku, je zavřená, právě tak brána stání pro auta. Že by někdo odemkl branku a Noru ukradl? Vracím se s nepořízenou. Ljuba praví, že ji najde. Její důvěra v mé hledací schopnosti je nulová, celkem oprávněně. Vracím se na zahradu, volám, pískám.

Pak se podívám prosklenými dveřmi do obýváku. Na pelíškách dvě hlavy, Gari a Nora.

Jak se ta bestie bestiální propasírovala zavřenými dveřmi dovnitř? Na to neumím odpovědět.

Klidná noc, tichá noc
Začala zimní bouřkou s vánicí. Nakonec jsem usnul. Probudila mě ve dvě ráno Garina, chtěla se napít. Napila se. Ve čtyři hodiny ráno mě probudila Nora. Chtěla čůrat. Musel jsem ji odnést dolů, počkat a zase vynést nahoru. Pak už nikdo nic nechtěl.

Teď je klidná noc, tichá noc. Jdu spát. Co mě čeká?

Dovětek, abyste nebyli tejden v napětí: nestalo se nic...

zpět na článek