Je jim horko na tlapičky
Naši pejskové obvykle začnou ožívat po druhé odpoledne a domáhají se procházky. V neděli to bylo jiné. Musel jsem je v půl čtvrté budit a dalo mi dost práce dostat Noru aspoň na roh ulice.

Naštěstí ulice už nebyla tak rozpálená. S asfaltem je to v létě ošemetné, pejskům může rozpálená vozovka tlapky pořádně popálit. Ty další dny mají být ještě teplejší. Jak to uděláme? Žádné bačkůrky pro ně nemám a kdybych měl, nepochodil bych s nimi. Jednu psici v náručí a druhou na zádech?

To bych nepochodil dál. Uvidíme. Jsem věčný optimista. Třeba bude pršet…

Doma je líp
Pracuju v patře, pejskové jsou dole. Nechávám jim dveře otevřené. Myslíte snad, že se jdou proběhnout? Uvnitř je líp. Až vpodvečer se Nora vyploužila ven a šla si lehnout k brance na trávník. V poslední době lehá naplacato, tedy na boku s nohama nataženýma. Třeba to chladí.

Mohl bych to vyzkoušet, v těchhle vedrech by člověk vyzkoušel cokoli, aby se ochladil. Mám ale podezřené, že to funguje od čtyř nohou vejš.

Chabá snaha
Ráno vyrážíme na procházku brzy, jistě o hodinu dřív než normálně. Tak i dnes. Vyšli jsme z vrátek, šli ulicí až na roh, zahneme doleva a když jsme v půce, zpoza dalšího rohu vyběhne kočka.

Gari se rozběhla… ale opravdu to nebyl ten fofr, na jaký jsem já i kočky zvyklý. Bylo to v duchu konceptu „když už to musí bejt, tak teda jo‟. Kočka byla samozřejmě dávno někde v tahu, když Gari dorazila na roh a za ní se dokomíhala na svých vratkých tlapkách Nora. Obě pak horlivě čmuchaly na tom osudném místě, na kterém prožluklá šelma byla spatřena naposledy.
Došel jsem k nim.
‟To už stačí. Vím, že jste lovci,‟ řekl jsem jim.
Pokraovali jsme pak v cestě, abychom procházku stihli dřív, než se nám nad hlavou otevřou dvířka nebeské pece.

Pane, neviděl jsi…
Jdeme z procházky po cestě v lesíku těsně u našeho Šmoulova, říkáme mu Cíp, jak je vtisknutý mezi bývalý prasečák a silnici. Je horko. Slunce se dere skrz větve a maluje po cestě fleky. Pejskové mi zmizeli ve stínech.

Najednou kokám, proti mně pejsek, malý pejsek. Přiběhne blíž a on to není pejsek, ale zajíc. Zastavím se, abych se podíval pořádně a ujistil se, že to není pejsek. Není. Běží dál. Je asi zamyšlený, rozhodně je nepozorný a vzpamatuje se až těsně před mýma nohama. Lekne se a zmizí do strany.

Jdu dál a za chvíli se ze stínů vynoří Gari. Tváří se přísně, rozhlíží se a větří. Doběhne až ke mně a je mi jasné, že by se mohla zeptat:
‟Pane, neviděl jsi tudy běžet zajíce?‟
Na to bych odpověděl:
„Viděl. Běžel tudy.‟ A mávl bych na druhou stranu.
Ale nezeptala se.

Neřekly ani slovo
Naše společenská smlouva se zmiňuje o třech procházkách denně. Ráno, po obědě a večer. Někdy je mám na starosti sám. Když to jde, dělíme se s Ljubou anebo Ljuba pejsky ošetří sama. Jak to vyjde.

Takže dneska to vycházelo tak, že jsem byl ráno, pak po obědě. Potom jsem měl nějaké řízení ve městě. Vrátil jsem se až večer a Ljuba nebyla doma. Pejskové se hlásili o večerní procházku. Udělal jsem tedy s nimi večerní okruh a po návratu mi hlásila Ljuba, která se mezi tím vrátila:
‟Já s nimi vpodvečer byla!‟
Bestie mrňavý, napálily mě! Nic neřekly a nechal se vyvést počtvrtý!

Psí příhody skoro každý den na adrese Hyena.cz