A. Sedláčková 12.4.2019 14:40

S tím pendlováním

jste mně připomněl moji kokřici Sendynku, která už třetím rokem není... Měly jsme půlnoční okruh kolem domu, kousek parkem a domů, aby se ve stáří vyčurala a vydržela do rána. Párkrát se mně stalo, že při chůzi - já po chodníku, abych nešlápla víte do čeho a Sendynka po trávníku - se zamyslím, pak se podívám a Sendynka nikde. A začíná pendlování po okruhu, při kterém nejdříve volám "Sendynko", pak zrychluju a "Sendyno", pak lítám jak blázen a "do pr.ele, kde ten čokl zas je" a zoufám si. A protože Sendynka také pendluje, ale asi stejným směrem, chvíli trvá, než se naše dráhy protnou. Najednou prostě stojíme proti sobě, zaplavuje nás pocit nevýslovného štěstí, objímáme a olizujeme se a pak jdeme domů. Škoda, že je to pryč...

• reagovat
• nahlásit příspěvek