Nejsem tintítko a do dvaceti kil, kolik váží Nora, mám hodně daleko. O to více je udivující snadnost, s jakou mě Nora srazila k zemi, když utíkala za dvojicí irských setrů v naději, že s nimi bude hrát na honěnou. Když člověk leží v blátě, táhnou se mu hlavou myšlenky - jak se tam dostal?
Analyzujete situaci. Nora mi neskočila na záda, to bych asi ustál. Jen se o mne tak šmrncla, ani jsem to pořádně necítil. Takové to maličké ťuknutí a velikán byl na zemi. Zřejmě jsem udělal úkrok, přenesl váhu a vektor jednoho pohybu se potkal s jiným vektorem a jedna síla byla tam a druhá onde... Je to prostě fyzika.
Myslíte, že se zarazila, otočila, že se starala o mne, jak tam ležím, a že by štěkla něco jako omluvu?
Ne. Nemyslíte si to.
Vždyť Noru už z mého vyprávění dobře znáte.

Nora začala hlídat

Leží mi pod stolem a podřimuje. Píšu. Najednou vyletí a ječivým hláskem se rozštěká a běží ke dveřím.
Dlužno poznamenat, že Nora slyší skvěle, třebaže jí ty její plácačky visí přes zvukovody. Pracovnu mám v patře, počítač hučí nebo aspoň šumí, ovšem Nora bezpečně zaslechne Ljubu přijíždět autem, přes troje zavřené dveře, schodiště – a vzdálenost, odhaduji, tak třicet metrů. Takže nějakého vetřelce či lapku by stoprocentně slyšela také.

Při její štěkací výpravě ji doprovázím, ze zdvořilosti a taky proto, že ji nechci demotivovat. Moc totiž nevěřím její odvaze. Už jsme tu referoval, že holčička s taškou na zádech v ní budí obavy a kluk na skateboardu ji přiměje k úprku. Dnešní večerní procházka málem ztroskotala na tom, že soused vyměňoval kolo u auta. Takže marně pátrám po smyslu té akce.

Možná, že se Nora zvolna stává člověkem a učí se odpředstírat práci. Uvidíme. Možná to poznám na spotřebě granulí.

Pat a Patašon

Dokonce dvakrát jsme s Norou potkali v lese dva psy. Jeden velký, hnědý, něco mezi vlčákem a leonbergrem, druhý maličký, bílý, chlupatý. Dojemná dvojice: zřejmě se ztratili, možná každý nezávisle, dali se dohromady a teď putují světem.

Nora se jich polekala, tedy hlavně toho velkého. Dala se na útěk, pronásledoval ji, ovšem ji by měl šanci chytit leda chrt. Píšu tohle večer a myslím na ně, hladové, jak se někde v závětří choulí a snaží se ohřát jeden od druhého. To je ten skutečný psí život.

Pokud je najde jejich pán, oklepou se a budou se snažit zdrhnout znovu. Protože ve vzpomínce jim zůstane jen vize náramného dobrodružství. V něm bude jako jedna kapitola i pronásledovánní té hubené feny s hnědýma ušima.

Záhada vyřešena

Několikrát jsem se tu zmínil o záhadném kvílení, které se nevypočitatelně, tu a tam, ozývá. Původu je zřetelně elektronického. Ozve se znenadání a pak jako když utne. Nelze zjistit, v kterou hodinu denní či noční se to ozve.

Myslel jsme si, že je to pozůstatek někdejší instalace poplašného zařízení. Máme nové zařízení, napojené na bombardéry B-52 a vražedné roboty a cvičené kousavé myši a výsadek roty zombies, zařízení nejnovější generace. Je vyloučené, že by tento bezpečnostní nástroj vyluzoval ty zvuky.
Zvuky jakoby byly uvnitř domu. Prohledal jsem půdu. Tiskl ucho ke stěnám. Loni na podzim se mi konečně zazdálo, že je to na východní straně domu. Lokalizoval jsme to stále přesněji. Když to začalo kvílet, už jsem nepobíhal po domě, ale směřoval směrem východním. Nakonec jsem se dostal k trojúhelníkovému oknu koupelny. Při posledním kvilu jsem okno otevřel. Bylo to odněkud z naší střechy.

Nebudu napínat. Včera ráno kvil trval neobvykle dlouho. Vyběhl jsem před dům. A bylo to jasné.
Kvílení pochází od sousedů.