Jak se opovažuješ
Pamatujete na Grétu? Na její „jak se opovažujete‟?

Takhle nějak se na mě dívaly Gari s Norou dneska odpoledne. Vrátili jsme se z procházky. Do misek dostaly hrstičku granulí a následovala dobrota za vzorné chování podle hesla dnešní bonus, zítřejší nárok. Dávám jim plátkový sýr, přetrhnu plátek vejpůl a ony pak jdou na pelíšek.

Tak se i stalo, ale než odešly, mě chytnul mlsnej a vzal jsem si taky plátek, sroloval a zasunul do pusy. To byste měli vidět jejich pohled. Jak se opovažuješ? Je to NÁŠ sejra!
Jenom ale koukaly. Jsou to přece jen němé tváře. Ještě štěstí… To by bylo keců!

Naťapaly? Nenaťapaly
Mrzne ráno, mrzne v poledne i večer. Pejskové chodí ven s kabátky a po návratu je nehoním do sprchového koutu v garáži. To je výhoda mrazu.

Stejně se ale naťape, nebo spíš nanosí: v kabátcích se drží smetí. Já tedy být pes, byl bych rád, že nemusím do sprcháče. Ale Gari s Norou?

Vezmu lux a luxuju smetí. Odcházejí s rozhořčeným výrazem. Musely jsme snést MRÁZ a teď po tom všem JEŠTĚ TOHLE!
Ano, ještě tohle. Život je slzavé údolí. S luxem na konci.

Sejra pro stařenku
Norinka je už fakt stará. Každý pes jaksi podřimuje, ale stačí šustot a hned vyletí a je v akci. Norinka spí. Opravdu spí.

Dnes odpo jsem štrachal v kuchyni a Garina za mnou lezla a somrovala tak dlouho, až mě zlomila na plátek sejra. Tak povídám:
‟Půjdeme nahoru a dáme půlku Norince.‟

Nechal jsem Noru na pelíšku u mě v pracovně. Přijdeme tam a Nora spala tak tvrdě, že jsem ji nechtěl budit ani pro tu půlku plátku. Gari na tom vydělala.
Je jen o dva a půl roku mladší. Však taky uvidí.

Akce čisté tlapy
Večer jsem se chystal sledovat v televizi německé volby. Na večerní procházku jsem tedy vyrazil tak, abych stihl zprávy. Večer chodíme v podstatě jen kolem bloku, tedy kolem dvou bloků. Většinou pejskové běží po chodníku nebo po asfaltu. Takže závěr jasný, nezablátili se, nemusí do sprchy.

Vrátili jsme se, dostali do mističek a jdeme nahoru do patra koukat na zprávy. Podotýkám, že Ljuba je na zájezdu a uvidím ji až v pondělí večer. Takže, jdeme, nesu Noru, Gari je přede mnou. A hned vidím – šlápota na schodech! Takže zpátky, šup do garáže, sprcháč. To bych tomu dal, vlezly by na kanape, na čistou bílou deku… Hrozná představa.

Osprchoval jsem je a následoval odchod k televizi. Sednu na kanape, Nora ulehne na televizní pelech, Gari skočí ke mně na televizní pohovku. A mohu pozorovat krásný otisk psí tlapy na bílé dece.

Podivuhodná asymetrie
Švec by vám řekl, že spusta lidí prochodí podrážku na jedné noze dřív než na té druhé. Jednou mě ortopéd postavil na dvě váhy – a jedna byla zatížená o deset kilo víc než ta druhá. Dá se čekat, že to bude u pejsků podobné. Nicméně dnes mě opět udivilo, do jaké míry je zabahnění tlapek asymetrické.

Nora je odjakživa větší prase než Gari, to je pravidelným čtenářům známý fakt. Obě mají ale vždycky zadní tlapy špinavější než přední. Garině musím probírat jeden prstík za druhým a dolovat odtud bahno. A přední tlapy – v normě.

Asi v tom bude něco s dynamikou pohybu. Třeba by to mohl být výzkumný úkol. Na něj se získá grant a bude z toho práce v recenzovaném časopise a následně doktorát.

Já to ale psát nebudu. Nemám čas. Musím mejt psí tlapy.

Nečekaná překážka
Pokud čekáte pokračování dramatu s mytím tlapek, nezklamu vás. Ono je to po týdnech mrazů ( = čistých tlapek) téma dne. Dneska do příběhu vstoupila nečekaná potíž – přestala téct voda.

Máme na zahradě vrt, ale je zazimovaný a nechci ho odzimovávat, protože zima je potvora a vzpomene si a budeme ji mít na krku znovu. Garinu jsem tedy umyl ještě zbytkem vody z trubek, ale s Norou bylo třeba improvizovat. Miska, tu jsem naplnil vodou z jezírka. Jenže mám bolavá tuhá záda, takže jsem si musel kleknout do sakra studené sakra mokré trávy.
Namítnete: proč sis něco pod kolena nedal, chlape?
To teď vím taky, chlape (ženská)! Teďka, když už voda zase teče.