Marná snaha
Nora je stařičká. Snažíme se jí pomáhat a vycházíme jí vstříc. Ljuba se rozhodla dát jí granule do misky na terasu. Pěkně na kraj terasy, aby si mohla stoupnout na trávu a nemusela se k misce shýbat. Za chvilku se ozvala Gari,že chce taky misku na terasu. Dostala misku na terasu.

Nora ale nešla na trávník a shýbla se k misce z terasy. Za chvilku ji jazykem dostrkala až na okraj a bum, miska spadla.

Vzápětí misku dostrkala Gari jazykem na kraj a bum, miska spadla do trávy.

Příště, nány jedny pitomý, dostanete žrát v kuchyni. Jako vždycky!

Když je vedro
„Je moc velké horko,‟ pravila žena Ljuba. „Půjdu ven jenom s Garinkou. Nora zůstane doma.‟

Byl jsem rád, že na sebe bere úkol jít na procházku. Taky nejsem zrovna milovník veder. Doma je, málo platné, nejlíp. Na terasu chodí až odpolední slunce a na rohu máme něco jako žudro a tam je stín skoro pořád a tudíž je to nejlepší místo k přežití.

Ljuba s Gari odešla a já šel nahoru něco kutat na počítači. Po půl hoďce jsem šel dolů se podívat, kde je zalezlá Nora.

Kde by byla? Válela se na nejprudším slunci před barákem!

Není o čem psát
Minulý týden jsem toho tu moc o pejscích nenapsal, nebylo co. Probíhalo to po ty horké dny asi takto: ráno okruh. Normální. Pak horko. Pejskům se nechtělo, mně se nechtělo. Po čtvrté odpoledne jakž takž ožili. Naložil jsem je tedy do auta a odjel s nimi do lesa, abychom tam obešli rozumně dlouhý okruh. No a pak až večer procházka po Prasečáku.

No jo, ale dnes? Vrátili jsme se z toho lesního okruhu, a sotva jsem se vzpamatoval, chtěli znovu! Divil jsem se, co že to do nich vjelo. Divili se, že se divím.

Je přece sedm večer a to je nejvyšší čas na Prasečák…

No jo, nejvyšší čas… Takhle v září to bude platit, ale teď…

Ach jo. Tak holt jdeme.

Jak jsme s Norou zachraňovali
Sedím takhle v obýváku a čtu si hodnotnou knihu (pozor, ironie…), když najednou bum. Nic neobvyklého. Obývák má prosklené dveře a občas nějaký ptáček narazí. Polepy nepomáhají. Holt, smůla.

Mrknu tedy na terasu. Nic. To je dobře. Znamená to, že nepozorný ptáček narazil, ale v úhlu a odhodilo ho to a letěl dál.

Pokračuju v četbě hodnotné knihy (pozor, ironie) a najednou koukám, Nora poskakuje po břehu jezírka.

Jak jsme s Norou zachraňovali Vylovil jsem ho síťkou a pak už jen bylo třeba Noru zahnat dovnitř, aby se nepokoušela o kříšení z úst do úst. Dopadlo to dobře. Ptáček se vzpamatoval a uletěl a Nora dostal kus sejra za záchranu ptačího života.

Nastal žabí čas
Na zahradě se nám opět po nějaké době usadily ropuchy. Gari je ignoruje, Nora dává najevo cosi jako pohoršení: co tohle jako má vejt, jak to můžete trpět? Vysvětluju, že ropucha má větší nárok tu být, protože na rozdíl od nás se tu narodila. Nemyslím, že to Nora bere jako přesvědčivý argument.

Žabičky se rozmohly i v lese. Musíme chodit opatrně. Jsou maličké, skáčou jak blechy. Kdo by mě pozoroval z dálky, mohl by pochybovat o mé střízlivosti: jdu cik cak, abych nezašlápl.

Jako každý rok
Bylo horko, pak lilo… Ve čtvrtek už nebylo nic, na co bych se měl vymlouvat. Musel jsem vzít zahradní nůžky a pustil jsem se do keřového javoru. Nebudu to rozvádět do epické šíře. Jen připomenu, že kdyby to byla zábavná povznášející práce, nevymlouval bych se na horko a déšť a bylo by to už dávno hotové.

Výsledek? Okudlaný keřový javor a hromada větviček. Je jich asi milión. Mám na to plachtu. Naházím větvičky do plachty a odvleču do auta a broukám si u toho dětské říkadlo „běží liška k Táboru, nese pytel zázvoru; ježek za ní pospíchá, že jí pytel rozpíchá‟.
Jako každý rok.

Rozestřu plachtu, načež přichází Nora a ulehne na plachtu. Strašně ráda leží na plachtě. Myslí, že jsem ji rozestřel pro ni.
Jako každý rok.

Hra na Uršulu
Máme s Garinkou zavedenou hru. Když pracuju, asistují mi buď obě, Nora i Gari. Ale jenom s Gari hru hraju. V danou dobu řeknu „jdeme na procházku‟. Gari se vymrští – a skočí mi na klín. Nikdy jindy to nedělá. Jenom v pracovně a jenom po slovech „jdeme na procházku‟. To je startovací věta, skoro, řekl bych, povel.

Načež začnu ječet, doslova ječet:

‟Co to má znamenat? Pes na klíně? Evropská unie zakazuje psy na klíně. Komise vydala direktivu implementovanou do národní legislativy regulující psy na klíně! Kdyby nás viděla Ursula von der Leyen, skákala by metr osmdesát jako kaučukovej dědek!‟

Když Gari uslyší „Ursula von der Leyen‟, sleze. Pak jdeme na procházku.

Jak je zavedeno
Gari i Nora mají každá svoji misku, to je samozřejmost. Nora dostává jako první, Gari jako druhá. Tak je to zavedeno. Nora je starší a je u nás déle. Už třináct let.

Od svého příchodu, kdykoli dáváme Noře do misky, se jde Gari podívat. Necpe se jí pod čenich. Pozorně ale kouká a teprve pak přechází ke své misce.

Měla by sedět vedle své misky a čekat, až na ni přijde řada?

Asi ano. Ale co trvá třináct let…

Garinka má kousanec
Ljuba objevila Garině na levé zadní noze kousanec. Není to nic velkého, ale rána to je. Samozřejmě že je to na mně. Mohu ale přísahat při holém pupku, že co má paměť sahá nedošlo k žádnému konfliktu. Upřímně vzato, ke rvačce, malé ale intenzivní, došlo někdy před deseti lety, když se Gari ppoprala s konkurenční fenou o smradlavou rybu. Byla to tenkrát taky záhada: v lese opravdu nebývají smradlavé rryby za každým pařezem… Bylo to tenkrát drsné, i krev byla vidět.

Já si tedy myslím, že jde spíš o škrábnutí, že se Gari někde v křoví rycla. Ale znáte to, kdo má vždycky pravdu...