BEST OF HYENA: Jak jsem psal báseň
"No, my máme dva typy projevů. Jeden pro mladé, s poučením, a pak pro ty zralé, poučené. Ten je kratší."
"Můžete mi ukázat, jak je krátký ten krátký?"
Paní matrikářka mi ukázala sáhodlouhý elaborát.
"Můžeme si ho krátit?"
"Jistě."
"Takže... asi sem," řekl jsem a ukázal prstem na větu, která začínala v tom smyslu, zdali si beru zde přítomnou XY za ženu bez nátlaku a bez pistole u spánku. No a místo proslovu o bílé plachetnici života nám pan Navrátil recitoval básně: Pavilon starého bumbalisty, Modrý pavilon a Dva staří blázni.
Byla zde i báseň čtvrtá a s tou to bylo následovně.
Slíbil jsem Ljubě, že jí k svatbě napíšu haiku, čtyřverší v japonském stylu. Přirozeně že jsem na to zapomněl. Už jsme se skoro odebírali nikoli do modrého, leč do bílého pavilonu na štiřínském rybníce, když mi Ljuba vlídně připomněla, že jsem určitě na tu haiku zapomněl.
Pádil jsem do baru. Tam jsem si půjčil tužku.
"A ještě papír!"
"Stačí účtenka?"
"Ne. Jídlení listek."
To byla ode mne známka slabosti. Haiku se musí vejít na účtenku.
Pak přišel Václav Hrubý, ředitel Štiřína a nadhodil, že bych snad mohl jít.
"Nemůžu," řekl jsem mu. "Píšu báseň."
Opatrně se vzdálil v přesvědčení, že jsem definitivně zešílel.
Haiku jsem napsal a zenový mistr Matoušek vyslovil podiv, že jsem to zvládl tak rychle.
"Haiku musíte napsat, když vypadnete z desátého patra, dřív než dopadnete," já na to a on mne pochválil, že tak to má být.
Haiku je následovná:
jako rozpustilý psík.
Vítr tě růžově zbarvil,
má lásko.
Ve skutečnosti byla Ljuba oranžová, ale i tak byla moje haiku schválena.
(Snímky ze svatby si můžete prohédnout zde - pozn. red.)
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena
