Začalo to v neděli. Spadlo připojení a pak šlo, jako když se mu chce a nechce, do čtvrtečního odpoledne. Jednou nešel internet vůbec. Pak jsem se dostal na skype, ale nešel web, pošta a FTP. Pak šlo FTP a nešlo... zkrátka, kulhalo to.

"To bude tou zimou," pravila Ljuba.
Jéžiš, copak zima může ovlivnit internet?
Ale trvala na svém, že to loni bylo taky, když udeřily mrazy, že nešel internet.
Znáte to, takový ty ženský řeči.
Zkoušel jsme všechno. Například, jestli to není ve wifině. Propojil jsem kabelem napřímo notebook s modemem a wifinu jsem přeskočil. Notebook šel. Je to ve wifině, žádnej nastydlej internet, zaradoval jsem se. Ale v zájmu vědecké metody křížového ověřování jsem zase zapnul wifinu a vyzkoušel velký počítač a internet šel. Napadlo mě, že jsem odstavením wifinu vyléčil.
Tak to šlo celý týden,. Skoro celý týden. Měl jsem z toho pupínky. Internet je návyk. U snídaně si čtu Neviditelného psa a po obědě u kafe scinet.cz. A spoustu dalšího. Bez toho jsem osypanej.
Nakonec jsem volal kamaráda, mého anděla ochránce ve věcech internetích. Vyslechl můj nářek. A že prej to nejspíš nebude u mě, ale u kyslíků.
"Nejspíš mají nastydlej internet," pravil.
Ve čtvrtek odpoledne se kyslícký internet vypotil a vyléčil. Haleluja!
Až do příštích mrazů, až se nastydne znovu.

O tom bílém svinstvu
Stěžoval jsem si tu na padající připojení, stav trvá - vyzrál jsem na to tím, že jsem připnul mobil na notebook a jakmile drátovej internet vidí, že se bez něho obejdu, naskočí a šlape, abych si náhodou nezvyk.
Ale o to by nic. Dnes, jak jinak, o tom bílém svinstvu.
Jednak mě překvapilo, že meteorologům vyšla předpověď, že se vskutku stalo to, co předvídali. Obvykle nejsou schopni se trefit ani do aktuálního počasí, natož pak zítřejšího, o pozítřejším nemluvě. Takže se trefili, odložím tedy návrhy na zrušení meteorologického ústavu coby stoprocentně neužitečné instituce.
Vše začalo v pátek - šel jsem ráno doplnit zrníčka do krmítka a měl jsem pocit, že mi něco padá na pleš. Nic jsem neviděl. Až za nějakou dobu se to něco zhmotnilo a padaly pidivločky. No a nepřestaly.
V tom to je, to je poučení ze sněhové kalamajky. Nepadají vločky velké jak pivní tácky, natož aby padaly koule nebo celí sněhuláci. Nepadají superlativy. Padají všední, občanské, mrňavé, nenápadné vločičky.
Zato furt.

Děti nám to řeknou
Děti nám to řeknou, ubezpečuje nás Pavlína Wolfová v rozhlase a je to tak, řeknou. Ljuba včera jedno takové řeknutí přinesla z herecké maskérny, kde se o tom vyprávělo. Dotyčná vypravující dáma jela v této sněžné době v autě s mužem a osmiletou holčičkou. Muž řídil a celou cestu bědoval.
"No jo, letní gumy. Jsme to ale volové, že jsme nepřezuli na zimní gumy. Hrome, zase lajzák. Vidíš? Měli jsme přezout ty zimní gumy... Jsme to ale volové."
Načež děcko proneslo suchou větu:
"Maminka se stará o vaření, tatínek se stará o auto!"
Svatá pravda! Jen aby si děcko odneslo důvěru k zimním gumám do věku dospělého! Prý je nejvíc sněhu za 17 let - připadá mi ale, že za mých časů byla zima se sněhem jaksi normální. Ale budiž, tak za 17 let bude děcku pětadvacet a bude z ní třeba i maminka.
To emancipace postoupí tak daleko, že se bude o zimní gumy ona starat taky. A tatínkové se nebudou starat už vůbec o nic.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena