Jak to bylo s Alpha Prime
Onehdy jsem googlil na webu své staré povídky. Vím, že se tam vyskytují všelijaké texty, existuje jedna ruská pirátská stránka s kompletními texty asi tuctu mých knih, sapoň tu kdybych našel, a tak jsem přišel na Alpha Prime.

Je to počítačová hra, kterou vyrobila česká firma Black Element a ven šla před třemi lety. Tenkrát jsem se s nimi dohodl, že ke hře napíšu scénář. Moc mě to lákalo, psal jsem scénáře k televizi, psal jsem rozhlasové hry, psal jsem scénáře ke comicsu a proč tedy nezkusit počítačovou hru? Ostatně, první pokus jsem už měl za sebou, napsal jsem námět na hru typu strategie pro jednu firmu v Brně na téma verneovky, viděl jsem i první výtvané návrhy, moc se mi líbily, ale ani nevím, kdy a jak projekt zapadl a pokud nezapadl, šel mimo mě a beze mě.

Takže jsem si vymyslel story o planetě, kde se těží nějaký drahý kov, který ale působí na mozek a je z něho šílenství, takže se tam těžit nesmí a planetu hlídaj policajti a náš hrdina se tam dostane - k havířině mám blízko díky Měsíci mého života. Doufal jsem, že to bude hodně příběhová hra, jenže mě z toho vyvedli. Musí to být střílečka, rozhodli. Lidi mají rádi střílečky. No a tak to šlo pořád. Musí to být originální, ale takové, jako je to vždycky. Co hrdina může dělat? No přece to, co mu dovolí engine: to je ta kostra hry, která určuje, co se ve hře děje. Na to se pak nalepí prostředí a panáčkové, ať už hodní nebo zlí. Je to asi tak tvůrčí jako vyplňovat křížovku. A to já nerad. Napsal jsem tedy podrobný scénář myslím k prvním třem levelům a šel jsem od toho. Dialogy pak napsala Vilma Kadlečková. Výsledek jsem neviděl, ale Vilma je výborná, určitě to udělala dobře.

Takže po pořádek uvádím úryvek z Bonuswebu, kde seo o hře psalo:

Příběh si bere to nejlepší ze všech béčkových sci-fi filmů a vůbec se nesnaží vypadat za každou cenu originálně. Na jakémsi asteroidu pod názvem Alpha Prime se dle legendy nachází Glomarovo srdce, a především tedy částečky tzv. Hubbardia, což jsou mikročástice artefaktu, které dokáží člověku propůjčit nadpřirozené schopnosti. Stále se ale neví, jesli to nejsou jen ožralé řečičky dělníků, nebo opravdu reálná věc. Vy se vžijete do role inspektora, kterému je to víceméně ukradené a který jen zapíjí žal z rozchodu. Bruneta, se kterou kdysi spával, však stále zůstává jeho fiktivní kamarádkou a dokonce chodí s vaším bývalým parťákem. Proto nepřekvapí, že se vydá právě za vámi, když její vyvolený skončí v největší díře, kde skončit mohl. A jen náhodou je to přesně to místo, kde dle legendy spočívá Glomarovo srdce. Poté, co se na asteroid vydáte, se do příběhu přimíchají ještě vládní síly, všudypřítomný zmatek a dosti tajemné události a na vás samozřejmě bude vše zase rozmotat a zjistit, co se tu sakra děje.

Takhle nějak to tedy bylo. Už je to vlastně tak dávno, že si ani nepamatuji, zda mi pánové z Black Elementu prozradili to sladké tajemství, že je hra podle mého námětu hotova. Takže si teď mohu trochu nostalgicky zavzpomínat nad recenzemi, které hře vytýkají, že je málo originální...

Jak jsem letěl balónem
V neděli 20. září se v Praze na Opatově konala velká sláva – městská část Praha 11 tam slavila 33. výročí založení. No a nakladatelství Albatros, konkrétně jeho pan PR pan Suk, tam vyjednalo křest mnou zpracované verneovky Pět neděl v balóně. Po křtu jsem měl nasednout do balónového koše a odplout za jásotu nadšeného davu.

Dav se dostavil, i jásot byl, křest se konal, ba i autogramiáda se konala, dokonce i balón do balíku srolovaný se tam vyskytl, jenže taky chybka se vyskytla: vítr foukal směrem na Prahu a to bylo nedobré. Balóny byly připravené dokonce dva. Patřily firmě Stifler Baloons, jeden měl pilotovat pan Jan Smrčka, druhý jeho dcera Zuzana Smrčková. Nezbylo tedy než odjet proti větru a pak vzduchoplout. Odjeli jsme tedy kousek dál, někam k Modleticům, kde rejpají napojení Pražského okruhu na brněnskou dálnici. Já letěl se slečnou Zuzanou, hlavní cestující byli pán a paní, manželé, přičemž pán dostal ten let jako dárek k šedesátým narozeninám. Já měl za sebou vzduchoplavby tři, dvě v Masai Mara v Keni v Africe a nejnověji doma, na trase náves Zvole – humna za zámkem Štiřín. Bylo krásné počasí, svítilo sluníčko, vítr foukal jen velmi mírně a velebně nás nesl, pravda, zase k Praze, ale byli jsme dostatečně daleko. Minuli jsme Osnici, tam bydlí rodina mé ženy, její rodiče a bratr se švagrovou a švagráčaty. Jeden z těch chlapečků letěl s námi při onom památném letu ze Zvole, druhý už taky letěl, když jsme koupili let Martinu Krbovi jako dárek, onomu bráchovi. Oni věděli, že mám letět, a jak jsem se pak dozvěděl, pozorovali oba balóny a chlapečkové komentovali přelet slovy „holt člověk má k balónům jiný vztah, když už je sám vzduchoplavec“, což samozřejmě měli stoprocentní pravdu.

Letěli jsme až do západu slunce, tedy asi hodinu, někdy do sedmé večerní a něco, a přistáli jsme na poli nedaleko obce Vestec na staré benešovské silnici. Těmi místy vede nouzová betonová cesta. Na ní parkoval bílý ruský kamion naložený léky a ten šofér se asi hodně divil, co to sem letí za obludy. Přistání bylo perfektní, koš se ani v jednom případě nepřekotil (když jsem přistával v Masai Mara, koš se v obou případech překotil). Jeden výtisk Pěti neděl v balonu jsem vezl sebou a rád jsem ho pak slečně Zuzaně věnoval. Společnými silami jsme pak plášť balónu srolovali a nacpali do pytle a koš i pytel naložili na valník tažený džípem. Pomáhal nám i pan S., občan z Vestce, který sám létá už spoustu let na motorovém rogalu a nabídl mi, že mě sveze (má dvousedadlové rogalo) a že mu mám na jaře zavolat. Což udělám, protože na motorovém rogalu jsem ještě neletěl a všechno se má zkusit. No a už byla skoro tma a ti, co letěli poprvé, byli křtěni. To je obřad navazující na počátky balónového létání, kdy měl první posádku montgolfiéry tvořit chlap odsouzený k smrti, leč francouzští šlechtici prohlásili, že toho bohdá nebude, aby malý výskok pro člověka, ale velký výskok pro lidstvo vykonal kriminálník, takže se přihlásil šlechtic a po něm jeho kamarád nešlechtic a toho vzápětí Ludvík XVI. povýšil do šlechtického stavu, takže se i dnes prvovzduchoplavci takto pasují na šlechtice. Pan Smrčka jim, klečícím, sypal na hlavu hlínu ve jménu země, pak jim pálil vlasy, což velice rozplakalo nejmenšího prvovzduchoplavce, zkrátka byl to obřad dlouhý a složitý a do něho pak se ozval nějaký přihlížející pán:

“No jo, ale vona todle je normální silnice, koukejte, kolik tady teďko stojí aut...“

Ale on si jen zabědoval, nenadával, takže obřad se odbyl se vším všudy, i s přípitkem sklenicí sektu na závěr. Ljuba pro mě přijela autem, nezabloudila a když pak jsme na té betonce couvali, nestalo se nic, o čem by se dalo žertovně psát, takže lze říci, že román Pět neděl v balonu byl důstojně pokřtěn.

Už se těším na křest Tajuplného ostrova, co si na něj albatrosí pan Suk vymyslí. Navrhoval bych ztroskotání na Střeláku.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena