Včera dopoledne jsem vyzvedával na poště balíček a to je poslední chvíle, kdy jsem měl v ruce svoji peněženku. Pak jsem psal, odpoledne vyvenčil psa a měl jsem jet do Prahy, nejdřív do kulturního centra Dox, kam mě Ivan Adamovič pozval na besedu o sci-fi, no a pak do divadla za Ljubou. Strávil jsme dobře dvacet minut hledáním té peněženky. Byl jsme si jistý, že jsem ji na poště měl, chtěli po mně legitimaci. Hledal jsem všude, marně, takže jsem se do Prahy vypravil bez ní, tedy bez dokladů - přestupek jak bejk.
Vrátili jsme se pozdě a ani jsem se ji nepokoušel hledat.

Ráno jsem se probudil a přemýšlel jsem.
Vyzvednutý balíček jsem položil dozadu, na otevřenou krabici s knihami Photoshop pro každého, tu mám pro posluchače naší fotografické Dílny. Krabice je otevřená, poloprázdná a ten balíček jsem šikovně položil na ty knihy. No a tu peněženku jsem hodil na zadní sedadlo, pak jsem zavřel dveře, otevřel přední, nasedl a odjel domů. To je jasné, peněženka je na zadním sedadle.
To je ta správná metoda. Pěkně v klidu si všechno promyslet, rekapitulovat si poslední děje a pak člověk nemusí hledat, prostě - jde najisto.
Vstal jsem, natáhl si župan, šel jsem dolů k autu, otevřel zadní dveře a peněženka tam nebyla.
Holt musím najít jinou metodu a hledat ji dál.

Jak jsem našel šrajtofli
Kamarád Vláďa K. mi poslal mail: Milanův zákon: Pokud něco nemůžeš najít, je to tam, kdes to hledal poprvé. Podívej se znovu a pořádně! Tak tenhle zákon zafungoval. Šrajtofle ležela tam, kde měla, v kuchyni na poličce, v kovové misce z Tibetu. To je taková miska, kteoru tam prodávají v klášterech. Je snad bronzová, přinejmenším se tak tváří a je to velmi přesvědčivé, a k ní patří dřevěný špalík. Když se to umí, dá se tím špalíkem na okraj misky hrát a zvuk takto vylouděný trochu připomíná zvuk havajské pily. No a v té misce se potvora šrajtofle skrývala - já ji neviděl, protože je a) tmavá v tmavé misce, b) přišlo mi nepravděpodobné, že jsem byl takový pořádníček a po návratu domů jsem ji dal tam, kam patří.
V duchu jsem si přehrával, jak jsem s ní naposledy byl na poště, vytahoval jsem z ní legitimaci, pak jsem legitku vrátil, přece jsem nemohl být takový Bimbo, že bych ji tan nechal ležet. A i kdyby, my jsme vesnice, známe se, dámy z pošty by mi daly vědět...
Takové a podobné myšlenky se mi honily hlavou, zatímco šrajtofle spinkala v tibetské misce.
Upevnil jsem se v odhodlání vracet ji tam důsledně a pokaždé a vědomě. Podobně jsem zlikvidoval hledání klíčů - na ty máme misku v předsíni a opravdu, už je to hodně dávno, kdy jsem klíče hledal naposled.
Pravda, jedny jsem ztratil, ale to je jiná historie.

Bystroočka
V neděli jsme pod dlouhé době hráli s dětmi hru Cesta za pokladem magistra Kellyho. Námět a herní systém vymysleli manželé Knéblovi, můžete je znát z webu Woleschko. Je to varianta osvědčeného systému, kdy jsou na různých místech uschovány vzkazy a pokyny, které vedou hráče až k cíli. No a protože kraj kolem Jílového je zlatokopný a císařův alchymista Kelly se o zlato nadmíru zajímal, v jednu dobu zde patřilo tomu šejdířovi kde co. Tolik tedy rámec.

Připravovali jsme s Ljubou takovou hru poprvé, a tak jsme nasbírali důležité zkušenosti pro příště. Nejdůležitější: tyhle dětičky ve věku od čtyř do pár let výš mají jiný zrak než my. Tak například - představte si sad, ve kterém je, podle odhadu, pět set stromů, možná víc. Dosud nejsou ty stromy holé, bez listí! Na jeden z nich pověsíte proutěnou kouli velikosti pomeranče. Instrukce zní:

Najdi strom s divným plodem a pod ním pátrej.
Tak to bude na dvacet minut, na půl hoďky, mysleli jsme si.
Děti vstoupily do sadu, rozhlédly se a ukázaly prstem.
Jsou to jiné bytosti než my. Jsou to bystroočka. Pravda, padací bystroočka. Je to až podivuhodné, jak snadno sebou říznou, upadnou, uklouznou. Mají níž těžiště, měly by být stabilnější... Nejsou. Jsou to bystroočka padací.

Děti musely najít klíče k pokladu

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena