Ten náš satelit ve Zvoli, říká se tomu Šmoulov, je velmi úhledný a lidé tu dbají i o úpravu okolí. Sekají trávu na obecním pozemku, vysazují stromky a keře – s Ljubou jsme před lety vysadili čtyři smrky, jeden uschnul, ale z tří jsou už pořádní smrkouni. A najednou se stalo, že někdo – musí to být někdo z našinců – založil černou skládku rovnou nám před nosem. Objevila ji samozřejmě Garina. Něco velmi zaujatě zkoumala, šel jsem se tedy podívat a ejhle, pytel s dopadky. Dneska ráno zase – zaběhla do těch míst a vyběhla s krajícem v tlamě.

Za mnou šli nějací lidé, tak jsem byl rád, že budu mít obecenstvo, a spustil jsem skrz roušku:
“Který prase, který hovado tady vyhazuje svinstvo do křoví?“
Doufal jsem, že moje hulákání dolehlo až k původci toho všeho. Ke Garině nedolehla. Ta pelášila pryč i s kořistí.

Na vodítku

Na to, že je karanténa a nikdo nesmí ven, chodí v podvečer venku víc lidí než kdy jindy, aspoň tak se mi to u nás ve Zvoli zdá. V takových případech vodím Gari s Norou na vodítku – jindy je mám na neviditelném vodítku, když se má něco dít, křiknu a přiběhnou. Dnes v podvečer se stalo, že vodítko se seklo na jedné straně a nešlo hnout se sponou. Takže jsem připnul jenom Noru. Proč Noru, která je povahy spíš bázlivé a rozhodně to není takový kamikadze jako Garina? No proto, že jak je bázlivá, na kdekoho štěká a otravuje.

Když je vedu spolu, táhnou mě. No a dnes, jak jsem měl jen jednu – byla to lahoda sama! Nora capala u nohy, vodítko předpisově prověšené, kolem kmitali cyklisti a koloběžkáři a skejtaři a ona klusala a tvářila se vzorně. A co Gari? Ta čuměla u jedněch vrat, protože kdysi tam na sloupku seděl kocour. Co kdyby se objevil na sloupku znovu, seskočil k ní a nechal se kousnout?

Gari na lehátku

Nastalo slunečné počasí. Řekl bych, že to jsou Velikonoce, jako bejvávaly… To jsem si dokonce říkal, že holt je to tím, že jsou to náboženské svátky a že si to Pánbíček dovede zařídit, aby bylo hezky. Ale ať jsou příčiny jakékoli, opravdu je hezky a pejskové si užívají, zvláště pak Gari. Stačí položit na terasu lehátko a šup, už je Garina na něm. No a když se vedle prvního lehátka položí druhé, Garina se nenápadně sune, aby byla na obou. Ležet na dvou lehátkách je dvojnásobná radost, to přece ví každý… pes.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena