Park kolem Chrámu nebeského kidu v Pekingu je proslulý mimo jiné tím, že "se tam cvičí". Ano, v parku spatříte stovky, ba tisíce lidí zaměstnaných rozmanitými aktivitami, od nácviku bojových umění po sborový zpěv.
Přiznám, že to prvé je mi bližší než ono druhé.
Taky přiznám, že po příchodu do parku mi najednou přišlo hloupé ty lidi fotit. Byli tak uvolnění, tak zaujatí, že jsem si s foťákem v ruce připadal neslušně. Chodil jsem tedy parkem a okouněl a najednou jsem uslyšel pravidelné rány. Napadlo mě, že je tam sportovní střelnice. I sportovní střelbu mám ve své temné minulosti a rozhodl jsem se tedy, že se tam půjdu podívat.

Nikdo ale nestřílel. Objevil jsem tam pána, který cvičil práskání bičem. Dobrá. Jenže ten bič, to byl řetěz s provazem na konci. Úžasná energie tohoto pekelného biče vyvolávala ony rány. Dovolil jsem se, jestli můžu fotit. Takže, takto to vypadalo:

Pán byl velmi milý a když docvičil, nabídl mi, abych si to taky zkusil. To už na místo dorazila kolegyně Danuška Šmejkalová, té jsem předal foťák a ona moje trápení zachytila. Ta věc vážila, no, abych nepřeháněl, tak asi sedm kilo, možná o něco víc. Pán práskač (v nejlepším slova smyslu) mi naznačoval, že je to za a) lehké, b) stačí jen takhle udělat rukou, c) a taky takhle přetočit tělo. Já zatím bojoval o život.

Zaznamenal jsem dva výsledky, jeden úspěch a jeden neúspěch.
Neúspěch: řetězový bič nevydal ani hlásku.
Úspěch: Řetězový bič mi neurazil kebuli.

Inovace v Tibetu

Musel bych se fackovat před zrcadlem kdybych napsal floskuli, že se v Tibetu střetává "moderní doba se středověkem". V Tibetu najdete lepší silnice, než jsou u nás, Lhasa je město, které se rozvíjí, nedaleko železniční stanice spojující zemi vysokorychlostním spojem s Čínou vzniká nová městská čtvrť, je to prostě dynamické město. Lidé na venkově žijí pochopitelně jinak, nicméně i to, co jsem tam viděl, mi hodně připomínalo, co jsem zažil na našem venkově v dětství. Zvlášť bych se ale rád zmínil o jedné inovaci, která mě překvapila. Na každém druhém kroku totiž narazíte na solární vařiče na čaj. Vidíte na obrázku, jak to vypadá. Je to zřejmě podomácku vyrobená věc, na podvozku je parabola snad z překližky, polepená nějakým alobalem, nad tím ze silného drátu konstrukce a v ní vězí čajník. Nebo taky hrnec s polívkou. Vyvezete to na sluníčko a za chvilku se voda vaří.

Tady to vidíte na obrázku. To zlaté v pozadí je modlicí mlýnek. Takové mlýnky, kvůli účinnosti v bateriích minimálně po čtyřech, mívají lidé i v domech nebo na dvorku usedlosti, ve městech a v klášteřích pak jsou dlouhatánské baterie takových mlýnků. Viděl jsem i zde mechanizaci - mlýnek poháněný vodním kolem. Komupak asi patří zásluha, konstruktérovi toho zařízení? Kdo bude obdařen milostí a komu bude usnadněn postup do dalšího, teď lepšího žvota?

Zpátky k tomu hrnci. Nechápu, proč se podobná věc neujala v Evropě, přinejmenším na jihu. Kdybych byl šikovnější, pokusil bych se tu věc vyrobit. Zatím jsem dosáhl jen jednoho výsledku: při prozkoumávání solárního vařiče jsem se docela slušně spálil, když jsem se chtěl přesvědčit, zdali to v ohnisku paraboly hřeje.
Ano. Hřeje. Hodně.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena