Návrat domů
V Praze jako by nebyla zima znát, ta skutečná zima, ladovská, sněhová. Když potom jedu domů po Strakonické, dojedu na Zbraslav a pak Břežanským údolím do Břežan. Tam už je něco jako zima, silnice je ale pořád ještě v podstatě čistá, bez sněhu. Pokračuji do Ohrobce, tam zastavím u pekárny Beruška, kde nakoupím selské rohlíky (se zrníčky uvnitř). No a stačí vyjet z Ohrobce a na silnici se objeví nejdřív poprašek, pak vrstvička, ta se mění ve vrstvu a než urazím ty dva kilometry mezi Ohrobcem a Zvolí, jsem na sněhu-ledu. Vypadá to, jako kdyby někde byl stroj na výrobu umělého sněhu! Ale to jen tak vypadá, sníh je to opravdový.

Jak je to možné? Hlavně ta pozvolnost mezi Ohrobcem a Zvolí. Dovedl bych pochopit, že to tak je, kdyby automobilový provoz mezi Prahou a Ohrobcem měl hodnotu dejme tomu iks a dál iks / 2. Ale takhle to vypadá, jako kdyby ta auta, která rozjezdí sníh na vozovce, mizela postupně.

Nějakou zákonitost to bude mít. Doufám, že na ni přijdu. Do června určitě.

Jak je to s hodinkami
Ráno jsem objevil na webu článeček o nových hodinkách Kisai Sensai. Nemají ani ručičky, ani čísla, mají světýlka a podle nich, pokud prostudujete návod a pochopíte ho a zapamatujete si, co je v něm napsáno (což jsou tři rozdílné úkony, jak známo), dokážete odečítat čas. Jen se podívejte:

Věru to není snadné. Hodinky nenosím, třebaže mám několikatery. Vadí mi nosit něco na zápěstí - a využívám toho, že a) svět je nasycen hodinami a hodinkami, b) na mobilu si přečtu, kolik je. Ale přiznám, že mě Kisai Sensai velmi lákají.

Ne, nekoupím si je. Už proto, že je krize a první krok k šetření je nekupovat kraviny.
Velmi bych doporučoval státům, aby se tímto heslem řídily. Kdyby náš stát přestal kupovat kraviny a vydávat peníze za kraviny, mohl by každému občanovi věnovat - odhaduji - padesát hodinek Kisai Sensai. To by bylo krásné pokoukání, jak bychom všichni chodili ohodinkovaní, poblikávali na sebe světýlky a velebili stát, jak je hodný a rozumný!
Naštěstí ani to prvé, ani to poslední nehrozí.

Rozumný důvod
Už několikrát jsem se zuzmiňoval o Neffově zákonu: Každá pitomost má minimálně jeden rozumný důvod. Podívejte se na tento obrázek. Ona postava s tváří napůl zakrytou, to jsem já. Kdo mě zná, pozná to podle kštice. Jsem zde zachycen při činnosti, přiznejme, podivné:

Fotila mě Ljuba včera večer a když jsem pak o celé té věci přemýšlel, napadlo mě, že kdyby nás někdo pozoroval, a stačilo by, kdyby viděl tu fotku, usoudil by nejspíš, že mi ruplo v kouli.

Ale neruplo. Dokonce jsem uavžoval o tom, že bych tu fotku sem dal jako hádanku. Co rozumného tady dělám?

Byl to test fotografické funkce rozpoznávání tváře. Moderní digitální fotoaparáty poznají, že je v záběru obličej - a zaměří se na něj. Zkoušel jsem, jak velkou část obličeje potřebují k zaměření - a co všechno pokládají za obličej. Použil jsem fotoaparát Fujifilm Finepix 200 EXR, Fujifilm je totiž v oboru rozpoznávání tváře hodně daleko a byť tu technologii nevynalezl, vsadil na ni, když mnozí jiní ještě podřimovali. Takže je po hádance, prozradil jsem vše podstatné. A taky prozradím, že na této testovací fotce aparát pokládal za obličej ne mne, ale to co je na papíře.
Což dokazuje, že je vskutku inteligentní.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena