Tady bych mohl být stručný: báli jsme se. Nicméně to rozvedu.

Řekl bych, že to letos u nás na vsi bylo klidnější než loni. Na silvestrovských rachejtlích mi vadí, když začnou ve čtyři odpoledne a končí ve čtyři ráno. Ano, také letos se tu a tam ozvala rána, ale skutečný ohňostroj začal chvilku před půlnocí a trval tak asi dvacet minut a byl pokoj. Báli se oba pejskové, Nora podle očekávání víc, měl jsem ji zalezlou pod nohama a klepala se na celém těle. Oddechl jsem si, když to přestalo, ale pak jsem se naštval, protože nějaký blb odpaloval dalších dvacet minut dělbuchy v nepravidelných intervalech.

Zajímavost: na procházku jsem šel naposled kolem sedmé večer. Tu a tam někde rána, pejskové v klidu. A kupodivu zůstali v klidu i v okamžiku, kdy už jsme šli naší ulicí a někdo spustil ohňostroj rovnou před námi! Pravda, přiběhli ke mně, ale nijak nevyšilovali a když to skončilo, došli jsme v poklidu domů. Dokonce jsme šli v deset spát a holt nás zdržel ten půlnoční ohňostroj. Podotýkám, že Ljuba je v Indii, jak snadno zjistíte na Facebooku.

Nevím co chci
Ráno bylo teplo. Gari s Norou se hrnuly k židli, kde mám jejich červené kabátky.

‟Je teplo,‟ řekl jsem jim. „Kdybych vám dal kabátky, zchoulostivěly byste a byla by vám pak pořád zima.‟

V poledne bylo míň teplo, ale pořád ještě to nebylo na kabátky. Uprostřed procházky začalo pršet, přišli jsme domů zmáčení a musel jsem je osušovat ručníkem. K miskám šly kolem židle s kabátky a myslím, že se na mě Gari vyčítavě ohlédla.

Večer začalo sněžit a šli jsme ven s kabátky. Běžely přede mnou bok po boku. Myslím, že si povídaly:
‟Ten náš pán bidenuje. Fakt neví, co chce a s počasím si neumí poradit.‟