Irda okousala dveře
Fungl nový dveře nesou stopy Irisčiných zubů a drápů!
Čerti vědí, co jí to vlezlo do makovice. Nebyla sama doma, přinejmenším nebyla doma na nějakou delší dobu, a navíc, byla mockrát úplně a na dlouho sama doma a neudělala to.
Nebyla žádná bouřka, nehřmělo ani nad Pelhřimovem, natož nad Zvolí.
Nebyl Silvestr a nikdo nestřílel rachejtle.
Nad Zvolí neletěl teplovzdušný balón, další zdroj velké hrůzy.
Jediné vysvětlení, které nás napadá: Iris byla v obývacím pokoji a prosklenými dveřmi viděla velkého kocoura špacírovat se na zahradě. No a v hnutí mysli...
Jenže to, že jev vysvětlíme, neodstraní následky. Bude to chtít šmirglování a retušování a jemnou prácičku, aby výsledkem byly hnusné okousané dveře.

Zapomenuté výročí
Vytknul mi jeden čtenář, že jsme na Psu zapomněli na výročí letu Apolla XI. Bylo to 21. července - lekl jsem se, že jsme OPRAVDU prošvihli kulaté výročí, ale kdepak, bylo to šišaté výročí, Armstrong udělal první šlápoty do měsíčního prachu v roce 1969.
Pisatel mailu vzpomínal, jak se díval na televizní přenos... I já jsem tu noc nespal, dívala se spolu se mnou i Michaela, která tenkrát byla poprvé legálně u nás přes noc doma (o měsíc později jsme se brali). Bylo to už v době sovětské okupace, ale poměry se utužovaly jen zvolna a noví mocipáni měli tehdy ještě jiné starosti, než aby zakazovali přímé přenosy ze startu amerických kosmických lodí. Takže jsme viděli přímý přenos, ten byl ještě černobílý, snímací frekvence byla pomalá, obraz se pohyboval trhaně, jako ve snu.
Pak jsem po mnoha letech stál v muzeu kosmických letů na Cap Canaveral na Floridě. Tam jsou uskladněny originály, tedy skutečné rakety, které byly vyrobeny a postaveny proto, aby donesly lidi na Měsíc a nikdy k tomu nedošlo, protože obecenstvo se nasytilo podívanou a kosmické lety ho přestaly bavit. To nádherné lidské dobrodružství skončilo - dobrodružství, které přineslo technologický pokrok v tolika oblastech!
Asi byste si dnes nečetli na monitoru počítače tenhle text, kdyby se tenkrát, před čtyřiceti lety, nekonaly kosmické závody.
Takže to výročí připomínám, aby nebylo tak docela zapomenuté - a za tři roky na něj budeme vzpomínat jistě s plnou parádou.

Záhada jazyková
Běžný hovorový jazyk zná rozmanitá oslovování. Oslovování "vole" už do jazyka vkořenilo a sotva ho kdo vymýtí. Za mého dětství se masivně volovalo - ale pokud si vzpomínám, volovalo se jen mezi kluky a podiv, ba senzaci vzbudil jeden můj spolužák, když řekl "vole" své matce a ta ho za to seřezala. Takže na výzvu adresovanou naší Anně Marii "Anča vole neser vole" - čímž mluvčí mínil, že mu jde její počínání proti mysli - není dnes nic neobvyklého. Onehdy jsem čekal ve frontě u pumpy u kasy a přede mnou jeden muž hovořil s kasírkou a něco jí vyprávěl a říkal jí "vole" jako by se nechumelilo. A ono se nechumelilo, jelikož bylo pětatřicet ve stínu.
Potud konstatování obecně známého faktu.
Poměrně nový jev je oslovování "chlape". Odvozenina ze slangu amerických černochů, jak ho známe z filmů, ono široké nedbalé "man", vyslovováno "maeen". Takže u nás chlape, ani na tom zas tak moc divného, spousta našich hovorových výrazů je převzato z jiných jazyků. Ale přece jen, to "chlape"... Úplně zmizelo oslovování "čéče", tedy "člověče". Obsahově je to totéž, "man" jako "čéče". Proč už se neříká "čéče"? Ono se to neříkalo ani za mého dětství a mládí, znám to jen z literatury. Mrtvé to oslovení není, kdybyste někomu řekli "čéče", natož "člověče", bude rozumět.
Ale nikoho nenapadne říct "Anča čéče neser čéče."
Což je - ač to zní divně - kulturní škoda, asi jako když vyhyne rostlina pyskatec polní.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena