Dopoledne jsem Irisku přihlašoval zde ve Zvoli. Dostala novou psí známku a je z ní
venkovský pes! Sdělil jsem jí to. Velký dojem to na ni neudělalo, počíná si stejně jako dřív. Není zvědavá na nějaké formality.
Na co je tedy zvědavá? Na všechno možné. Večer jsem dělal něco v garáži a ona obejdovala venku, už potmě. Držela se pěkně ve světle garážové lampy. Když jsem byl hotov, zavolal jsem ji, aby šla domů. Kočičí povaha jí velí, že půjde domů, až ona bude chtít.
Tak tedy buď venku, řekl jsem si a stisknul jsem vypínač garážových vrat. Začala se spouštět. Když vrata byla na půl cesty, Iris se rozhodla, že čas nazrál k odchodu domů a pomaličku šla za mnou. Už to vypadalo jako v Indianovi Jonesovi jednička, když Indiana prchá z aztécké pokladnice. Mrštná ale nebyla Iris, musel jsem být mrštný já, popadl jsem ji a vtáhl dovnitř.
Teď mi tu leží u nohou na jejím literárním pelechu, leží, coby ztělesněná výčitka.
Poškodil jsem její důstojnost.
Potíž se žárovkou Potíž je v tom, že jsem potíž se žárovkou měl já.
Žárovka rupla v lampě na chodbě. Vzal jsem tedy žebříček, do kapsy dal novou žárovku, vylezl nahoru, odstranil skleněný kryt, vyšrouboval žárovku, zaklepal s ní, chrastila. I pohledem jsem se přesvědčil, že se přepálila. Pak jsem na její místo našrouboval novou, vyzkoušel a - nesvítila. Takže jsem ji vyšrouboval a poté,. co jsem vypnul vypínač, jsem dřívkem odchlípl jazýček, který je někdy spláclý a žárovka pak nemá kontakt. Ani to nepomohlo.
Usoudil jsem tedy, že je lampa nějak vnitřně fatálně spálená.
Od té doby uplynulo mnoho vody na českých tocích, i nějaká ta záplava se tu a tam udála. Na chodbě bylo příšeří.
Voda by plynula dál, nebýt toho, že včera odpoledne vjel do Ljuby amok. Popadla žebříček, popadla žárovku, zašroubovala ji a - svítilo to. Takže na chodbě je zase světlo.
Marné jsou moje hluboké výklady o duši věcí. O tom, že někdy se technické předměty samy sebe opraví, že mají jakousi podivnou regenerační schopnost, již lze doložit na desítkách, ba stovkách příkladů. I kov má svoji tajemnou molekulární strukturu a v důsledku Brownova pohybu a vířivých proudů se v něm někdy dějí věci, že by se jeden divil.
Žárovku vyměnila Ljuba. Se všemi strašlivými důsledky, které z toho pro mne plynou, a jen tím se mohu utěšovat, že do temnoty zdeptání svítí jedna malá lampička.
Klíč na ptáky Koupil jsem knížku, klíč k určování ptáků. Je to už nejméně pátý pokus tohoto druhu. V předmluvě je vždycky napsáno něco v tom smyslu, že přední ornitolog pan X.Y. vypracoval revolučně nový způsob, který vám otevře dveře do ptačí říše dokořán a vy jen budete sedět na šamrli, okouzleně hledět těmi otevřenými dveřmi a jakmile nějaký opeřenec pofrčí kolem, kouknete a pomocí revolučně jednoduchého způsobu hravě určíte, o jakého ptáčka jde.
Či letí.
Skutečnost je jiná. Tahle kniha po vás chce siluetu. Jak přimět ptáčka, aby si sedl bokem k bílé zdi a poseděl tam tak dlouho, abych mohl zvednout knihu do výše očí a komparovat siluetu nakreslenou se siluetou reálnou? Barva: oni ti opravdoví ptáci mají vždycky nějakou neurčitou barvu. Taky tvar zobáku: ten zobák bývá zpravidla špičatý. Ale to je k určení druhu málo.
Nevzdávám to. Však jednou přistihnu ptáčka, jak sedí v zadumání a poskytne mi dost času, abych zkomparoval hlavní určující znaky. Zatím mi to ale usnadnil jen jeden. Seděl na střeše sousedního domu dostatečně dlouho, abych poznal, že někomu ve Zvoli frnknul papoušek.
Ale jaký druh papouška? To bych si musel koupit klíč k určování papoušků.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena
