Včera po procházce našla Ljuba na Noře pět a na Gari sedm klíštat. Většina se ještě nestačila zakousnout, jen tak si ty potvory hledaly místečko, pobíhaly po kožíšcích a zkoumaly, kde je to nejlepší. Máme na to takovou tu pinzetku na pérko, umělohmotné chňapátko. Jak to, že jich je najednou tolik - a jak to, že nefunguje protiklíšťák obojek? Předtím jsme měli od klíšťat pokoj.

Nějak jsem si nestačil všimnout, jestli ty mrchy nemají na ksichtě plynovou masku.

Patálie pokračuje

Rozlízaná tlapka. Zmiňoval jsem se tu, že si Nora vylízala na zadní tlapce ranku, ne moc velkou, ne moc malou, nemizející, protože ji pořád obnovuje. Vymýváme ji v řepíčku, Nora nosí umělohmotný kornout, když je bez kornoutu, hlídáme ji. Stačí ale jedna chvilka a už tím svým mokrým struhadlem zajede k tlapce a nekonečný příběh pokračuje.

Navíc se zdá, že si tu ranku neudělala někde v lese, že by zakopla o kámen nebo ostrou větvičku. Že snad je to tik, jako když si člověk kouše nehty. Tedy, zatracená vopice, má se u nás jak prase v žitě, jaký ona má mít důvod k nervozitě? Vykládejte to někomu, kdo je nervózní...
Nervózní z toho už začínáme být my sami. Když není vyhlídka k řešení, to už je dobrý důvod k nervozitě. Přece nebude běhat nadosmrti s kornoutem na hlavě?

Otevřená řeč

Je večer, sedím v obýváku a čtu si, pejskové podřimují na svých křesílkách. Volá Ljuba, vrací se z práce. Chvilku si povídáme. Sděluje mi, že už je v Ohrobci, v sousední vesnici. To je už blízko, je načase hovor ukončit. Zavěsíme, pokud se to tak dá říct v éře mobilního telefonu. Pejskové podřimují.

„Paní už jede,“ řeknu jim. „Půjdeme otevřít bránu.“
Na ta slova se Gari i Nora vymrští a řevem pádí ke dveřím.
Ony rozumí každému slovu. Jistě rozumí, i když si třeba s Ljubou povídám, dejme tomu, o Sobotkově pozici v sociální demokracii. Rozumí, ale nereagují. Proč by taky? Pan Sobotka jim nikdy nenese žrádlo.

Skoro fakír

Není sporu o tom, že se Nora raději položí do měkkého než na tvrdé. Postel, to je nejvyšší meta. Zavděk ale vezme i pohozeným ručníkem. Fakírský výkon zachycený na fotografii je tudíž spíš výjimka než pravidlo. Musím zdůraznit, že ten okraj trávníku, to je plech kolmo do země zapuštěný, možná by i skutečnému fakírovi působil mírné nepohodlí.
Proč se Nora uvelebila právě sem, třebaže ten trávník je poměrně rozhlehlý a svým způsobem měkoučký?
Čert ví. Opravuji: pes ví.

Napříč

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena