Host do domu...Host do domu… hůl do ruky, tak se kdysi žertovalo. Zdá se, že si Nora vzala tuhle moudrost k srdci. V sobotu jsem byl na Světu knihy křtít nové vydání Měsíce mého života. Je doplněné povídkami a hlavně, má skvělé ilustrace Karla Jerieho, takže komplet sedmi románů z Arkádie je uzavřený. Byl jsem tedy na Světu knihy a Ljuba zůstala doma. Přišla za ní kamarádka.

Vrátil jsem se večer. Ljuba hlásila, že Nora je nejspíš nemocná. Ani si nešla lehnout na pelech, jenom přecházela sem a tam, ven na zahradu a zase dovnitř.

Návštěva odešla. Já vzal Noru nahoru do pracovny. Nekonalo se „Lazare, vstaň a choď‟, nýbrž „Lazare, ulehni‟. Nora sebou plácla do pelechu a usnula. Jak by ne, byla unavená z toho přecházení sem a tam.
Prostě, návštěvy jí jdou na nervy.

Jak jsem si to zkomplikoval
Po zimě byl trávník na naší zahradě tu a tam vyplešlý. Ljuba ho na vypelichaných místech osila. Aby pejskové nehrabali, zřídila malé ohrádky. Docela jednoduché. V koutě zahrady nám roste bambus a není tedy nouze o bambusové tyčky. Stačí jich pár zapíchat a propojit provázkem a pejskové, zvláště pak Nora, mají po hrabání.

Jsme za půlkou května. Travička vzešla a napadlo mě tedy tyčky vytahat a ohrádky zrušit. Ne snad, že by Nora začala na vyplešlých místech hrabat, to ne. Ale že se ztrácí v křovinách a že ty křoviny jsou čím dál hustší, to zas jo.

Sekání na horkého dne
Počkal jsem si až slunce přestane zlobit a začal jsem sekat trávu. V tuhle roční dobu roste jak zběsilá, skoro to vidíte prostým zrakem. Norinka mi samozřejmě chtěla pomáhat. Obezřetně kráčela před sekačkou a tvářila se starostlivě. Musel jsme ji přemlouvat, aby mi pomáhala například bočním pohledem, nejlépe pak zadním. Kdyby za mnou kráčela jako to prý dělávaly vrány, když se oralo ručně, to by bylo nejlepší.

Na to bylo i před soumrakem moc velké horko. Dopadlo to kompromisem. Zalezla do křoví a pomáhala mi přísným pohledem ze stinného chládku. Rozumná osoba, hned bych měnil.

Já chci na lehátko
Na terase máme křesílka, ta jsou pro lidi. Pak je tam něco jako lehátko / křesílko. Zde už je obtížnější určit, komu je tento kus nábytku určen. Gari na to má jednoznačný názor. Pejskům vyhrazujeme matračku, aby se mohli válet a užívat sluníčka.

Stařenka Nora má sluníčko ráda. Dopoledne chodí před vchod a vyhřívá se na dohled od vchodové branky. Odpoledne ale, když se vykulím z dumu a chci si na křesílku odfrknout, Nora se přesune a chce… na lehátko. Jako Gari. Jenže se svou páteří na lehátko nevyleze. Musím jí pomoct. Brzy ji to omrzí, sleze. Pak chce zpátky.
Naštěstí je cesta do domu a nahoru do patra do pracovny k počítači volná.

Když je hic
V poledne se ven nechodí, komu by se chtělo? Však taky Gari s Norou nenaléhaly. Kolem druhé mě obvykle tahají na procházku, dneska nic. Říkal jsem si, no jo, pes má problémy s chlazením, všichni víme, proč vyplazuje jazyk. Ještě štěstí, že naši pejskové jsou ohaři, mají dlouhé čumáky a to taky přispívá k chlazení.

Takto jsem přemýšlel, až mě napadlo se podívat, co dělají.
Gari ležela dole v obýváku v křesílku. Kde ale je Nora?
Našel jsem ji venku před barákem, rozvalenou na největším úpalu. Neměla vyplazený jazyk. Velmi spokojeně spala. Opatrně jsem se vzdálil, abych ji neprobudil. Nechtěl jsem riskovat bláznivé nápady. Vím, že by mi vyplazování jazyka nepomohlo.

Velké rozčilení
Závěrečná partie ranního okruhu vede polní cestou ke zvoničce a pak už do lesa Cíp a kolem prasečáku (bývalého) domů. Dnes jsme tam přišli a louka byla posekaná!

Ona ta tráva mi byla k pasu a to znamená, že pro Gari a Noru nabízela schovávačky a bludišťata a náramnou zábavu. A to se zmiňuju jen o výšce. Kolik všelijakých živočichů se tam schovávalo a kolik zajímavých stop a pachů tam pejskové objevovali! Není divu, že dávali najevo nelibost.

Mohl bych je uklidnit proroctvím, že v sobotu začne pršet a tráva pak poroste jak zjednaná a než se nadějeme, bude zase k pasu. Ale jak je znám, nedají na řeči a na proroctví. Spoléhají se jen na vlastní čenichy.