Posledně jsem tu psal o našich psích holkách a o jejich zálibě v pronásledování kocourů. Ljuba nafotila vyvrcholení té akce. Je z toho vidět, že i ten kocour má z honu potěšení. Kdyby si opravdu myslel, že mu jde o život, zalezl by někam do bezpečí a tam by se tetelil. Jenže on se promenuje a naparuje a ukazuje těm psinám posměšného fakáče. Jelikož nemá prstík, pomáhá si oháňkou. Nakonec jsou všichni spokojeni, psi, kocour i fotografka, které se konečně podařilo tuhle událost na svůj mobil zachytit.

Závěr honu

Kdy se dostaví únava

Typicky se naši pejskové dostanou ven třikrát za den. Ráno s nimi chodím na tříapůlkilometrový okruh. Mám svoji trasu vedenou pěkně po cestičkách zvolského lesa. Holky mají tuhle pravidelnost rády. Pes je tvor konzervativní a líbí se mu, když je něco tak, jak to má být a jak tomu bylo vždycky od stvoření světa – míní i dvouletá Gari. Takže trasa pořád stejná. Po obědě to beru trochu jinudy a jedu na kole. Přece jenom den má jenom 24 hodin a nemůžu ho půlku procourat po lese. No a včera měla Ljuba volno a dala si s kamarádkou Ingrid desetikilometrovou trasu – Zahořanským údolím a pak po úbočí nahoru, Zlatým údolím domů. Bylo to ted úhrnem nějakých šestnáct, sedmnáct kilometrů – pro člověka. Psí trasu musíme násobit nějakým koeficientem, ale i kdyby to měl být koeficient minimalistický, bylo by to jistě dvakrát tolik.

A večer? Byly obě hrozně nevylítané... Tak se aspoň praly na zahradě.

Příliš mnoho energie

Kňučení

Znáte psy, kteří kňučí a dorážejí, že už chtějí jít na procházku? Tak takové psy nemáme. Ti naši trpělivě čekají a když se pak řekne „jdeme ven“, radují se a poskakují a derou se k východu. Nicméně Gari kňučí a doráží, svým způsobem. Vždycky večer. Když se smrákne, Garinka chce spát. A to ne že někde na koberci u radiátoru. Chce na svůj řádný pelech, tam se chce zahrabat do psí deky, přetáhne si ji přes hlavu a spinká až do rána božího.

Je mi to sympatické z mnoha důvodu, tím víc, že jsem taky spáč a taková půl jedenáctá je moje hodina a když táhne na půlnoc, to už hodně přetahuju.
V tu dobu má Gari už svých pár spacích veršíků za sebou.

A bude pořádek

On nebude stoprocentní, protože jsem s pejsky sám, Ljuba je na dva dny na cestách. Nicméně budu se o pořádek snažit a taky o kázeň. Takže včera večer, to už jsme byli sami, šla Gari spát na svůj pelech, hodně brzy, jak má ve zvyku. Já šel za ní, taky brzy, protože jsem měl za sebou anabázi s vnučkou: v neděli do ZOO, to byl nápad! Na dopravních cedulích hlásali, že je cesta do Tróje zablokovaná. Takže jsme šli pěšky přes Stromovku a Trojský ostrov. Ale nějak mi to tentokrát přišlo dlouhé, v tom vedru – rozhodně delší, než když jsem s rodiči chodil tudy do ZOO a byl jsem ve věku Dominiky, tedy bylo mi těch deset. Takže jsem byl večer utahaný. Gari v pelechu, já v posteli, Nora v pracovně na psím gauči. Skoro jsem usínal a najednou, Gari že půjde taky do pracovny na psí gauč.

Tak to ne! Tady nebude psí cokdochcárna, aby se každý čokl promenoval uprostřed noci sem a tam. Zrušil jsem liberalizaci, utáhl režim a za chvíli jsme všichni tři spali spánkem spravedlivých tam, kde komu určeno z úradku Vesmíru.