Holt nemám ji mlátit
Není pravda, že se starý pes nenaučí novým kouskům. Nora přišla s novinkou: nechce si nic vzít z ruky.

Bestie jedna mrňavá, táhne mi hlavou, nechceš brát dobroty z ruky, která tě od rána do večera mlátí karabáčem… Jestli ale na Noru něco neplatí, tak je to ironie. Řeči nepomohou. Co tedy dělat, když do ní mám vpravit lék na klouby a maskování paštikou nefunguje, protože nechce z ruky?

Zamaskovaná pilulka musí do misky. Tak je to prosté, milý Watsone…

Potíže s terasou
Podél domu směrem do zahrady máme dřevěnou terasu. Nikdy s ní nebyly potíže, mám tedy na mysli potíže v souvislosti s pejsky, jsme přece ve psí rubrice. Až teď v poslední době…

Nora je čím dál špatnější na nožičky. Na dlažkách jí to klouže a bojí se vstoupit i na terasu, když vidí, že je ráno ojíněná. Ráno ji tedy vypustím a musím hlídat, kdy všechno obejde a očenichá a uvolí se k návratu a pak musím vyběhnout, samozřejmě v pyžamu a županu, a posloužit jí jako lodivod: pojď tudy, tady to neklouže…

Důvěrou neoplývá, ta naše Nora. Jako bych ji někdy v minulosti zatáhl do úzkých. Ale mohl bych s tím třeba začít…

Bloudění s nesmekem
Nesmek, to je slovo donedávna mi neznámé. Je to označení pro návlek na botu, opatřený hřeby. Tedy něco jako bývaly jednu dobu hřebíkové pneumatiky. Jedny takové nesmeky mi přinesl synek, obstaral jsem hned druhý pár a než přišel do boxu, jeden nesmek jsem stačil ztratit.

Při psích procházkách to opravdu je užitečná věc, tyhle nesmeky. Tady na Hyeně jsem se o klouzačkách a patáliích s nimi mockrát zmiňoval. Vždycky to byly moje patálie – je zvláštní, že pejskové chodí po klouzajdách zcela suverénně. Přitom Nora šmajdá a je schopná sebou i seknout na dlažbě v kuchyni!

No, nic. Nesmek ztracen a po pár dnech jsem potkal souseda a že prej, jestli nepostrádám nesmek! Postrádal jsem. Dokonce mě k němu zavedl: našel a pověsil na větvičku křoví. A pejskové?

Jo ve filmu, tam by mě k nesmeku dovedli sami. Ale jinak je život, jinak je sen. I film.

Setkání s dětmi
Capeme takhle po polní cestě a proti nám jdou dětičky s naší paní učitelkou.
‟Dobrý den,‟ zdraví způsobně dětičky a já vážně odpovídám „dobrý den‟. Paní učitelka děti chválí, že pěkně zdraví a já je taky chválím. Nora jde se mnou, výzkumník Gari trajdá kousek stranou a přidá se ke skupince nezbedníků. Volili vlastní trasu, ne po cestě. Nezbedníci nezdraví, ale volají, že ten pes žere… No raději se neptejte.

‟To je v pořádku,‟ vece rozvážně paní učitelka. „V tom je vápník a psi vápník potřebují.‟

Po výchově v etiketě tedy následovalo cosi z přírodopisu a takto obohaceni jsme šli dál, já s pejsky domů, paní učitelka s dětmi vstříc novým poznatkům.

Zmatený večer
Venku sněží, Ljuba odjíždí na představení. To je vždycky trochu zmatek. Nese tašku s věcmi, já nesu kostým. Naložíme všechno do auta, odjíždí.

Vrátím se domů. Je čas večeře, jdu si ukrojit chleba. Najednou prosklenými dveřmi vidím Noru pobíhat po zahradě. Je to jasné, říkám si. Využila zmatku a proklouzla ven. Taky se mohlo stát, že vyběhla vraty a když se vrata zavřela, zůstala venku a věděl bych pentli. I takové věci se už staly. Tentokrát pohoda, Nora je na zahradě.

Nahoře v pracovně mi zvoní telefon. To počká, říkám si. Nejdřív musím dostat Noru dovnitř. Nikdy to není zcela snadné. Telefon přestane a pak zase začne.

Nebudu to natahovat. V průběhu třetího zvonění jsem dostal Noru domů a nahoru doběhl, abych zvedl telefon při čtvrtém zvonění.
‟Máš venku Noru!‟ volá z auta Ljuba. „Kde se flákáš… nemůžu se tě dovolat.‟
Některé večery jsou… prostě jsou hektické.