Onehdy Ljuba koupila za dvě stovky flašku moravského bílého. Koupila ji v Domě u závoje, to je teď v Břežanech na tom novém náměstí vedle spořitelny obchod s dobrými víny, francouzskými sýry a je tam i restaurace, kde se moc dobře vaří: žádné vepřo knedlo zelo a guláš, to tedy ne! Zkrátka, velmi dobrá kuchyně francouzského typu. No a tam Ljuba koupila tu flašku.

Včera odpoledne byli u nás dva pánové na jakési počítačové konzultaci a nedali jináče a taky za sebou zanechali flašku. Ukázalo se, že ji koupili též U závoje. Ljuba si vzpomněla, že tam tohle víno taky viděla. Bylo francouzské.

Obě flašky stály více méně totéž. Takže jsme udělali pokus. Ona nalila do dvou skleniček a měl jsem poznat, co je francouzské a co moravské. Poté jsem udělal totéž, do jiných dvou markantně odlišných skleniček jsem nalil francouzské a moravské.

Poznali jsme to oba, bez váhání a zkoumání.
Holt se zase osvědčilo to, co říkám pořád - ano, na Moravě občas vyprodukují kvalitní bílé víno, leč za cenu dvoj až trojnásobnou kvalitativně analogického vína cizího. Tradice typu "svinstvo budem dávat Pražákům, oni to nepoznají" nese stále ještě své trpké ovoce. Musím tedy říci, že to moravské, co jsme včera koštovali, už nemělo onu typickou bahenní příchuť. Bylo jen prázdné a o ničem, ale poživatelné bylo. Jen ty dvě stovky... Kdyby stálo půlku, lépe pak třetinu, rozuměl bych tomu víc.

Kdo si hraje, nezlobí
Včera byl krásný den toho druhu, že si říkáte, to musí být napořád, přece by nikdo neměl to srdce takovou krásu zhatit. No a vida, dnes ráno, jak to vypadá, je zataženo, pošmourno, vcelku ošklivo. Ještě dost pozdě večer jsem byl s Iris na procházce, svítily hvězdy a teplo bylo jako v létě!

No jo...
Včera jsem byl s posluchači naší fotografické školičky v zoologické zahradě. Ráno tam bylo ještě málo lidí, lemuři si vyhřívali bříška, tučňáci skákali nad vodu jako delfíni, sloni si dopřávali prachovou koupel.... Bylo to luxusní focení, tak třeba u těch tučňáků nikdo nebyl, takže jsme se tam rozvalili na zem u skleněné stěny jejich bazénu a fotili, co vyvádějí pod vodou. Přišel ke mně jeden pán s foťákem a ptal se, co jsme za partu.

Jsme fotografická škola Idifu."
"Jé..." řekl. "A můžu jít s váma?"
A bylo nás o jednoho víc...

Inu, kdo si hraje, nezlobí. Tak trochu zlobili lemurci, mám je vyfocené, jak kradou křupky z kočárku. Maminka se snaží zachránit zbytek, aby na chlapečka aspoň něco zbylo.

Řemeslo je, inu, řemeslo
Onehdy jsem za domem vydláždil cestičku. Měl jsem k tomu vše potřebné: kamenné kostky, písek jako poklad, kladívko a taky dojem, že jsem odpozoroval technologii pokládání. Za mého dětství jsem často vídal dlaždiče chodníků. Pod kolenem měli kus pneumatiky a dláždili. Už tehdy jsem nechápal rčení, že je někdo sprostý jako dlaždič. Dodnes si myslím, že dlaždičský slovník se moc neliší od slovníků jiných profesí tohoto typu.

Takže zpět do přítomnosti, chodníček jsem vydláždil, ale z nějakého důvodu občas nějaká ta dlažka vyhřezla ven, jako by v tom písku pod dlažbou byly prstíčky, které ty kostky vystrkují.

Zkrátka a dobře, nedaleko v Břežanech, před Domem vína U závoje (kde je znamenitá restaurace, velmi doporučuji, v poledne menu za 99 Kč i s deckou bílého), dláždili chodník a Ljuba nasadila šarm číslo osm (velmi silný) a omámila dílovedoucího a ten nasadil dílo-skoro-vedoucího a ten poslal dva pány, aby chodníček zvládli.

Co je to platné, chybělo mi řemeslo. To je chodníček! Mám chuť si na něj večer ustlat. Opět se osvědčilo, že co neděláte denně, nemůžete umět.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena