Zase noční pochod
Blechy už v tom nemohou být a přece se Iris mění v noční Bílou paní. Dnes přišla už v půl druhé rán, postavila se ke mně a pomlaskávala. Zahnal jsem ji do pelechu. Za pět minut byla zpátky. Nakonec jsem se tedy obul, na pyžamo (které mi v noci ruplo na zádech) jsem navlékl bundu a takto vystrojen jsem s ní vyrazil na noční obchůzku naším satelitem. Má to jedinou výhodu, že snad mohu sloužit jako noční ostraha nebo ponocný, obstarám si halapartnu a trumpetu a budu troubit dobrou noc lidem dobré vůle, čímž je všechny probudím a budou mi nadávat.

Po návratu zápas s psiskem pokračoval, až se probudila Ljuba a zaječela na ni a Iris zajela do pelechu a spala až do rána.
Já si myslím, že jí nic není, že se postupně pěstuje nějaká noční neuróza, že to prostě tu bestii baví. Přes den nejeví žádné známky nějakého neduhu, je naprosto normální.
Bílá paní přichází až v noci.

Hodně otrlá princezna
Pravda, tohle není moc psí příhoda, dokonce to v jistém smyslu není vůbec psí příhoda a pes s ní má společného jen to, že byl u toho. Takže začněme u psa:
Včerejšek byl velký den pro Iris, protože přišli páni elektrikáři a revidovali u nás tucet rozmanitých elektrických nešvarů, jak se tak na baráku během času vyskytnou. No a řemeslníci v domě, to je pro Iris radost, protože řemeslníci mají kabelu a v ní svačinu a kromě toho jsou to zábavní pánové. Otevřeli - za Irisčina dohledu - i strojovnu vrtu. Vrt, to je něco jako studna, je to roura vražená do země, vyvěrá do plastového hrnce asi tak metr hlubokého a dejme tomu sedmdesát čísel širokého. V něm je pumpa a všelijaká hejblata. Kromě pumpy a hejblat tam byla i žába. Čert (a ona sama) ví, jak se tam dostala. Plastový hrnec má dekl a ten k němu přiléhá tak těsně, že jde těžko otevřít. Z hrnce je vyvedená roura s kohoutkem pro hadici, ale i ta je těsná. Takže znovu, jak se tam ta žába dostala? Proměnila se ve dvojrozměrnou žábu a prolezla škvírou? To mi připadá jako nejpravděpodobnější vysvětlení.
Buď jak buď, vylovil jsem ji a vyfotil Canonem SX100. Pak jsem si fotku prohlížel na počítači:

Ona má v oku odraz oblohy a slunce! Co když je to poprvé, kdy vidí v životě slunce? Rozhodně ho ale vidí po dlouhatánské době.
Teď se ukáže, jestli jsi zakletá princezna, protože vidět slunce, to za splnění mizerných tří přání stojí, řekl jsem si.
Chvilku jsem čekal a pak jsem ji odnesl do rybníčku. Jestli je to princezna, tak tohle ji musí dostat.
Jsou dvě možnosti. Buď je to hodně otrlá princezna, nebo je to docela obyčejná žába, která má prostě kliku.

Dvakrát odjinud
Napsal mi náš stálý čtenář pan R.B. - a věru že jeho jeden postřeh a jedno vyprávění o příhodě stojí za to, abych je sdílel. Zde jsou:

Nejdřív architektura: Ani zdaleka nejsem odborník na architekturu, dokážu jen říct laicky pocitově, co se mi líbí a co nelíbí. Ta zelená chobotnice na Letné mě nejdřív šokovala, ale jak tak chodím denně přes Jiráskův most, koukám se tím směrem a možná bych si tam tu zelenou potvoru s okem představit dovedl. Nejsem ale ani zastáncem ani odpůrcem tohoto projektu. Nedokážu si na něj udělat názor. Poměrně jasný názor však mám na Tančící dům. Právě teď v něm totiž sedím, je to moje pracoviště. Nevím, s jakým záměrem byl tento dům stavěn. Ale jako místo pro práci ho vidím dost negativně. Byl jste někdy uvnitř? Už jsem za život pracoval v různých stavbách, lepších či horších. Tenhle dům je určitě zvenku tvarově dost neobvyklý (mně se nelíbí, ale věřím, že se někomu líbit může). Uvnitř ale nic moc. Všude skleněné dveře, které nejsou vidět, takže to každou chvíli do některých napasuju. Ze stropu na chodbě teče tři měsíce kondenzát z klimatizace. V kuchyňce kolem sebe neprojdou dva lidi. Na hajzlu jedna (!) mušle na celé patro. Pracovní prostředí, světlo apod., škoda řečí. Byznys centrum ve středu města, které nemá v podzemí parkoviště. Ani nechtějte vědět, jak tady parkujeme. Jsem Pražák a Tančící dům nemám rád, nikdy se mi nezalíbil. Možná, kdyby tu bylo nějaké muzeum architektury s luxusním výhledem na Hradčany, asi bych to viděl jinak. Jako každodenní pracoviště to stojí za pendrek.

A k té ropuše z vrtu. Nedávno jsem měl podobnou příhodu. Šel jsem se mrknout do senkrovny, jakou máme "hladinku". Hladinka dostatečně nízko, avšak mezi plovoucíma...... no jak říct slušně tomu, co plave v žumpě....no, zkrátka jsem tam zaznamenal nečekaný pohyb. Tam, kde vše leží a odpočívá věčným spánkem, cosi kraulovalo. Posvítil jsem si tam a byla to ropucha. Jak se dostala tam, jsem nevěděl, ale co bylo jasný, že nemá šanci dostat se ven jinak, než hadicí fekálu. Tož tohle tak nenechám a vyhlásil jsem (sám sobě, byv doma sám) záchrannou akci nebohého tvora. No kýbl na kus drátu umí uvázat každém, ale přesvědčit ropuchu, aby vlezla do kýblu, to byla zkouška nervů. Málem jsem narušil občanské soužití, neb jsem do žumpy zařval "nečum krávo a dělej něco" zrovinka ve chvíli, kdy naše zvědavá sousedka vyhlédla z okna, co to tam kutím. Trochu se vyděsila, ale pak pochopila, že má slova nepatří jí, když jsem pořád číhal u díry. No, moje princezna nakonec nasedla a nechala se vyvézt výtahem ty tři metry nahoru. Pak jsem jí opláchl hadicí a odnesl k rybníčku, aby se vykoupala. Na povrchu se jí zalíbilo, a tak u nás bydlí dodnes v jedné drenážní trubce pod kořeny keře. Její oči jsou stejně krásné jako oči té vaší žabky. Doma v počítačí mám její fotku, pošlu vám jí, abychom mohli porovnat, kdo má doma hezčí ropuchu. :-)

Dodatek od Astona: k tomu Tančícímu domu, ano, to je samozřejmě zase jiná káva! Jak budova vypadá a jak funguje. Problém je v tom, že každý architekt chce být především orižinelní a chce obdržet prestyžní cenu Zlatý kaktus a tak pdobně a chce být otištěný v magacínu Architecture of Today a pak přijde asi patnáct dalších motivací a úplně na konci je problém, co ty lidi v tom jeho baráku mají dělat.
I když znám moderní architektonické počiny, které jsou praktické - napřáklad Pyramidu v Louvru. To bych chtěl vědět, jak by to s Pyramidou dopadlo, kdyby o tom měl rozhodovat pan Sláma V Botách Topolánek s Padouchem Bémem!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena