Nora si poranila v lese levou zadní tlapku. Když řeknu někomu zasvěcenému do našich psích záležitostí, že máme ve smečce poranění, dotyčný pokýve hlavou: no jo, ta Gari, kdypak ta dojde k rozumu! Jenže Gari má pořád daleko k rozumu, jenom tu tlapku si poranila rozumná Nora.

Rozumná s výhradami. Občas si poraní tlapku a když si ji poraní, ránu si líže. Takže límec, takže dohled.

Píšu tyto řádky ráno. Nora mi leží za zády na kanapíčku. Každou chvíli... teď ... se otáčím, abych se podíval, zda si tlapku nelíže.

Měl bych si pořídit k počítači zpětné zrcátko, takové jako v autě.

Vypadal bych jako někdo, kdo má hodně daleko k rozumu.

Kuklík pašerákem

Garině se zalíbilo v kuklení. Dole v obývacím pokoji se na svém pelechu-křesílku dovede zakuklit do deky za dobu kratší deseti vteřin a svoji dovednost přenesla i do ložnice. Zatímco Nora ve svém pelechu dělá své rituální kruhy a udusává trávu ve stepi, Gari se chruje do deky a dřív, než Nora ulehne, už je z ní kuklík anebo, když se jí to obzvlášť dobře povede, je z ní mumie neboli mumča.

Včera se pokusila dosáhnout vyššího stupně. Zakuklila se a já slyším nějaké divé chroustavé zvuky. Ona si někdy líže packu nebo se drbe a to nejsou zcela nehlučné úkony. Tohle byly značně hlasité zvuky. Pod zakuklením nebylo nic vidět, musel nastoupit hmat.

No ovšem, propašovala do svého zakuklení gumovou hračku, vejčitý předmět podobný granátu. Granát zabaven, zpod zakuklení odstraněn. Ale kdo ví, třeba se chroustání pod kuklou stane u nás normou. Jako mnoho jiného před tím, jiného a považovaného za nemožné.

Po čtyřech, občas po třech

Nora už běhá bez neoprenové bačkůrky, rána se jí dobře zahojila. Nicméně je v rekonvalescenci a šetří se, občas tu levou zadní tlapku přidrží, aby se jí nedotkla země. Zato Gari kolem ní pobíhá naplno.

Pejskové nejsou posměváčci a berou život takový, jaký je. Takže Gari se Noře nepošklebuje.
A na oplátku Nora neříká: Jen počkej, Gari. Teď je řada na tobě.

Pejskové konají a komentáře si musíme přidávat my.