Znáte to: kde mám tohle? Aha... leží to doma na kuchyňské lince. Strašné chvíle! Proto je dobře odcházet domova s klidnou myslí a s rozmyslem. Vše mít při odchodu u sebe. Samozřejmě peněženku, tam mám doklady, řidičák, občanku a iks dalších certifikátů existence, bez ní jsem bytost nebytost, úřední zombie. Pak samozřejmě mobil. Jaký byl život bez mobilu? Pouhé živoření. Ztracenec na poušti, to jsem bez mobilu, a proto bez něj nevykročím do světa. Beru si také foťák. Ustavičně nějaký testuji a zkouším, a tak mě foťák provází jako pes. No a konečně klíče. Život na jediném kroužku, klíče od auta, od bytu, od práce... Za celý svůj život jsem ztratil jen jedinkrát klíče, a to ještě věřím, že někde poblíž jsou, pokukují po mně a zvonivě se smějí. Když to všechno shromáždím, vyrážím do světa s hlavou vztyčenou a zrakem jasným.

Tak i včera. Slunná nálada odpovídala ladění dne. Jel jsem na tiskovku Nikonu do Korunní ulice na Vinohradech. I to parkovací místo - legální, prosím pěkně, na vyhrazeném parkovišti, jsem našel. Zaparkoval jsem a spokojeně provedl tu inventuru: portmonku mám, mobil v kapse, foťák leží vedle mě, klíče v kapse od kalhot.
Kakraholte, jak to, že jsou klíče v kapse od kalhot, když motor běží?
Vysvětlení prosté, milý Watsone...
Jsou to manželčiny klíče. Od auta, od bytu...
Kdopak mi to asi volá na mobil???

Jako bych byl vosk
Od té doby, co nám umřela Iriska, chodíme na procházku se Sally, labradorkou sousedů odnaproti. Tedy: chodíme, když jsme dva, Ljuba a já. Sally poslouchá jenom Ljubu. Já jsem vosk. Jako bych tam nebyl. Nulová hodnota.
Včera jsem byl doma sám, odpoledne jsem vynášel něco do tříděného odpadu a to se chodí kolem domu, kde Sally sídlí. Vyhřívala se na sluníčku a jak mě zmerčila, hned utíkala k brance.
Přece jsem nemohl zklamat to dobrotivé zvíře... Vzal jsem ji tedy na procházku.
Ono to vypadalo, jako kdyby se na procházku vypravily dvě osoby. Já sám a Sally sama. Dokonce jsem si nebyl jist, zdali si ode mne držela odstup záměrně, anebo zda klusala těch dvacet, třicet metrů přede mnou prostě proto, že chodí krajinou stejně rychle jako já. Obešli jsme obvyklou trasu, vrátili se do našeho saťáčku, Sally zaštěkala na drzého kocoura, který se vyhříval na zděném sloupku plotu, a pak běžela rovnou ke svým vrátkům, já ji pustil dovnitř a ona se odebrala na své místečko vyhřáté snaživým únorovým sluníčkem.
Nebyla to procházka se psem. Byla to procházka člověka, tedy mne, a psa.

Plotny ledu
Když jedu ze Zvole směrem do Prahy, nejdříve projedu obcí Ohrobec a po dvou dalších kilometrech se dostanu do Dolních Břežan. Za Ohrobcem je mírná zatáčka doprava, pak rovinka, za ní je odbočka na Lhotu, no a pak se jede dalšími mírnými zatáčkami do těch Břežan. Žádné serpentiny, žádné vracečky nebo trojproudé silnice lákající k hloupému předjíždění.
No a za tou první mírnou zatáčkou z Ohrobce byla onehdy pekelná bouračka. Viděl jsem odjíždějící sanitku, jedno auto ve škarpě, druhé na poli na střeše. O pár dní později viděla bouračku na stejném místě Ljuba. Proč? Co tam ti lidé vyváděli? Teď už to vím. Z čistajasna se tam dělá plotna ledu a i v malé rychlosti tam jedete do smyku, jako by to tam bylo namydlené. No a když je smůla a něco jede v protisměru, je doslova neštěstí hotové.

Málo platné jsou paragrafy o nepřizpůsobení rychlosti stavu atd. Ona ta plotna není vidět. Neleskne se. Jedete po suché silnici a najednou to klouže. Jak se udělá? Může tam foukat studený vítr. Nebo je tam stín. Cokoli. Další taková plotna se dělá v Břežanech v ostré zatáčce, je tam zrcadlo, tak ostrá je ta zatáčka. No a občas to tam klouže, zase, aniž bylo cokoli vidět.
Je to nebezpečná věc, to řízení. Je dobré jezdit s rezervou.
Připadám si teď jako kazatel karatel... Tak se na mě nezlobte.
A jezděte s rezervou.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena