BEST OF HYENA: Haleluja, topíme!
Haleluja, topíme!
Ne snad, že bychom nechtěli topit: nemohli jsme. Máme tu v našem baráčku nějaké stavební problémy, drobátko ho musíme bourat a při těch stavebních pracech šikovní mládenci narajbovali trubku od topení. Samozřejmě nic neřekli, já pak zapnul kotel a šup, voda byla najednou na 120 a v té části domku,kde je něco, čemu by politici řekli povolební pat a my bychom řekli průser, nastal průser na druhou, neboť voda začala tryskat a to, co je normálně v systému, bylo na podlaze.
Takže včera přišli pánové topenářové a všechno opravili, do určité míry, protože sotva odjeli, oběhové čerpadlo začalo vřískat. Takže máme teplo a k tomu muziku.
Je to zajímavé - řeknu teplo. Máme 18 stupňů. Kdybychom měli osmnáct celsia v lednu, budu nadávat, jakou máme zimu. Byli jsme na patnácti! Jenže proti patnácti je osmnáct velmi příjemná změna, kulaté teplíčko.
Což je ilustrace teze, že člověk není spokojen s tím, co je dobré, člověk je spokojen změnou k lepšímu. Než si zvykne. Už zítra budu nadávat, že je jenom osmnáct a budu rád, když se to vyplazí na devatenáct.
Fušování do řemesla
Nebojím se žádné práce, což ovšem neznamená, že práce, do kterých se pustím, dělám dobře. Právě teď ve volných chvílích upravuji můstek či mostek. Máme ho na zahradě - snažíme se ji doladit v japonském stylu a mostek k tomu patří. Je zde na zahradě už spoustu let, jenže je kupovaný, očividně baumaxový. Takže ho přetvářím, aby vypadal jako "originál Kjóto". Až bude hotový, vyfotím a předvedu.
Už jsem v životě vykonal spoustu prací tohoto typu. Ale vždycky jsem narazil na dvě fušerovy bariéry:
1) Nikdy jsem nedovedl pořádně naostřit to, co má být ostré, tedy dláta a nože hoblíku. Čert ví, v čem to je. Četl jsem o tom celé tlusté knihy. Udržuju směr, rychlost a úhel. Nejdřív nahrubo, pak najemno. Strhávám grot. Výsledek? Dláto, místo aby sekalo a krájelo, drtí, láme dřevo.
2) Vždycky se spletu ve vyměřování. Mám metr, mám papír, kam to všechno napíšu, mám vše, čeho třeba - a pak se ukáže, že jsem se splet o pět centimetrů. Taky nevím, v čem to je. Jde přece o prosté sčítání.
I když s tím měřením...
Když jsme stavěli dům na Smíchově, kde teď bydlí moje děti s rodinou a Bartem, tak jsem přišel na stavbu a koukám, že kopáči kopají základovou rýhu nějak divně: šli ze dvou stran, ale zdálo se mi, že k sobě nesměřují. Spustil jsem povyk a opravdu:
Oni postupovali podle plánu ze dvou konců. Na jednom byla kóta, dejme tomu, 450 cm. Na druhé straně bylo vyneseno: 120 + 50 + 240 + 140. To bylo radosti na Starém Bělidle!
Takže takhle nějak dopadnu, až budu díly pasovat k sobě. Jo a ještě něco - zatím jsem se ani jednou neříz. To je divné, doposud se mi to stalo vždycky. I to patří k fušování do řemesla - řemeslo se brání fušerovi, i krvavě!
Ne snad, že bychom nechtěli topit: nemohli jsme. Máme tu v našem baráčku nějaké stavební problémy, drobátko ho musíme bourat a při těch stavebních pracech šikovní mládenci narajbovali trubku od topení. Samozřejmě nic neřekli, já pak zapnul kotel a šup, voda byla najednou na 120 a v té části domku,kde je něco, čemu by politici řekli povolební pat a my bychom řekli průser, nastal průser na druhou, neboť voda začala tryskat a to, co je normálně v systému, bylo na podlaze.
Takže včera přišli pánové topenářové a všechno opravili, do určité míry, protože sotva odjeli, oběhové čerpadlo začalo vřískat. Takže máme teplo a k tomu muziku.
Je to zajímavé - řeknu teplo. Máme 18 stupňů. Kdybychom měli osmnáct celsia v lednu, budu nadávat, jakou máme zimu. Byli jsme na patnácti! Jenže proti patnácti je osmnáct velmi příjemná změna, kulaté teplíčko.
Což je ilustrace teze, že člověk není spokojen s tím, co je dobré, člověk je spokojen změnou k lepšímu. Než si zvykne. Už zítra budu nadávat, že je jenom osmnáct a budu rád, když se to vyplazí na devatenáct.
Fušování do řemesla
Nebojím se žádné práce, což ovšem neznamená, že práce, do kterých se pustím, dělám dobře. Právě teď ve volných chvílích upravuji můstek či mostek. Máme ho na zahradě - snažíme se ji doladit v japonském stylu a mostek k tomu patří. Je zde na zahradě už spoustu let, jenže je kupovaný, očividně baumaxový. Takže ho přetvářím, aby vypadal jako "originál Kjóto". Až bude hotový, vyfotím a předvedu.
Už jsem v životě vykonal spoustu prací tohoto typu. Ale vždycky jsem narazil na dvě fušerovy bariéry:
1) Nikdy jsem nedovedl pořádně naostřit to, co má být ostré, tedy dláta a nože hoblíku. Čert ví, v čem to je. Četl jsem o tom celé tlusté knihy. Udržuju směr, rychlost a úhel. Nejdřív nahrubo, pak najemno. Strhávám grot. Výsledek? Dláto, místo aby sekalo a krájelo, drtí, láme dřevo.
2) Vždycky se spletu ve vyměřování. Mám metr, mám papír, kam to všechno napíšu, mám vše, čeho třeba - a pak se ukáže, že jsem se splet o pět centimetrů. Taky nevím, v čem to je. Jde přece o prosté sčítání.
I když s tím měřením...
Když jsme stavěli dům na Smíchově, kde teď bydlí moje děti s rodinou a Bartem, tak jsem přišel na stavbu a koukám, že kopáči kopají základovou rýhu nějak divně: šli ze dvou stran, ale zdálo se mi, že k sobě nesměřují. Spustil jsem povyk a opravdu:
Oni postupovali podle plánu ze dvou konců. Na jednom byla kóta, dejme tomu, 450 cm. Na druhé straně bylo vyneseno: 120 + 50 + 240 + 140. To bylo radosti na Starém Bělidle!
Takže takhle nějak dopadnu, až budu díly pasovat k sobě. Jo a ještě něco - zatím jsem se ani jednou neříz. To je divné, doposud se mi to stalo vždycky. I to patří k fušování do řemesla - řemeslo se brání fušerovi, i krvavě!
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena
Ondřej Neff
