Gari specialista
Vracíme se z procházky. Procházíme lesíkem zvaný Cíp a přicházíme k budově někdejšího Prasečáku. Na přilehlém parkovišti vykládá tatínek dvě dcerušky, malinké.

Gari proběhne, ledva pohlédne, Nora se zastaví a zkoumá. Holčičky jsou nadšené, vidí pejsky. Přání pohladit si pejska je evidentní. Tatínek se ptá, zdali možné. No jasně, my jsme hladicí sestava.

Nora ale nemá náladu. Holčičky začínají nabírat. Takže zavolám Gari, ta už odběhla nějakých padesát metrů.
‟Gari… Hlazení!‟
Gari přibíhá, holčička hladí měkkou kratičkou srst, něco jako samet a všichni jsou blaženi.
Jenom Nora ne. Vidíš, ty pitomá? Příště nedělej fóry.

Nora, dobré zprávy
Nejlepší zpráva je, že zřejmě ustupuje její obtíž. Zmiňoval jsem se tu, jakou křeč dostává do tlamy. Otevře ji a nemůže ji zavřít. Asi ji to nebolí, protože si na čelist nechá sáhnout, ale přes všechnu snahu jsem se nenaučil dávat jí čelist zpátky do pantu.

Naposledy se to stalo v noci ze soboty na neděli, od té doby byl pokoj.

V pondělí ráno, po dlouhatánské době… Mívali jsme takovou hru: šel jsem jí dát obojek a ona se prohnula, jako by věděla, že má tuhá záda a nemůžu se ohýbat. Na to já reagoval slovy „nepotápěj se‟.

Přestala to dělat, až znovu v pondělí ráno. Nepotápěj se! Jak rád jsem to zvolal!

Chudák jeden důvěřivá
Dorazili jsme do míst zvaných (námi) Chaloupky. Je to několik domků stranou od Zvole, spíš volná osada. Gari tam má vyhlídnutou usedlost, kde rádi nechávají otevřená vrata. Vběhne dovnitř, zkoumá a pak zase vyběhne a jdeme dál.

Tak bylo i dnes. Vběhla, vyběhla a už z dálky vidím, že něco nese. Radostný postoj. Hlava vztyčená. Gari peláší ke mně, nadšená, chce mi to ukázat. No jo. Čtvrtka chleba, plesnivá tak, jak jen zahozená čtvrtka chleba dokáže být.

Chválím Garinku, jak to pěkně ulovila, seberu jí chleba… ale o s ním? Pes mě sleduje bedlivým okem. Nakonec jsem ho vklínil do rozsochy větví ve křoví. Jdu dál, ohlédnu se a Gari skáče ve křoví a samozřejmě že chleba shodila. No, nakonec jsem je oba oddělil, plesnivinu i Garinku. Ukáže mi to příště, až zase něco uloví?
Ukáže. Je to pejsek.

Jak jsem na to vyzrál
Neffův zákon zní, že každá pitomost má minimálně jeden rozumný důvod. Platí to i v soužití se psy. Nora si určitě myslí, že jsem už plemplem, protože jí ráno dávám granulky vedle misky, nikoli do misky. On se netrefí, říká si Nora. On je mimo. Holt, stáří. Nevidí misku.

Není to blbost, je to chytrost. Nora je hubená a je dokonce žádoucí, aby se trochu spravila. Jenže když hodím granule misky, probudí to nahoře v patře Gari a ta přiběhne a bude chtít taky. No a ta je tak akorát a netřeba ji přikrmovat.
Budu to tak dělat dál. Ať si Nora o mě myslí, co chce.

Budu skákat jako janek? Budu.
Ráno vypouštím Noru zadními dveřmi na zahradu a týmiž dveřmi se Nora vrací. Večer – po signálu „jdeme čůrat‟ vypouštím Noru i Gari předními dveřmi. Gari se pak vrací hned po výkonu, kdežto Nora ještě dělá inspekci pozemku a vrací se zadními dveřmi.

Dneska? Udělal inspekci, já jak vejr čekám u zadních dveří. Koukám, že velebně kráčí kolem a jde k předním dveřím. Běžím tedy k předním dveřím, ale protože byly zavřen, Nora se vrací k zadním dveřím.
To budu furt lítat jako janek? Budu.