Gari se vyzná
Po obědě jsme se vraceli z malého okruhu. Vyšli jsme z lesa zvaného Cíp a kolem takzvaného Prasečáku jsme mířili domů. Cesta vede kolem dětského hřiště. Někdo nehal jedna vrátka otevřená a Gari vletěla dovnitř a opuštěné hřiště prohledávala.

Já si tě vychutnám, potvoro, říkal jsem si. Běhala kolem houpaček a šmejdila a čmuchala. Budeš brečet o vrátek na druhé straně a já si dám na čas, než tě pustím ven.

No jo, ale ona je opravdová potvora. Ví o díře v plotě, která z hřiště vede dovnitř areálu Prasečáku a tam zase ví o díře v plotě z Prasečáku ven. Holt, kdo umí, ten umí mě nezbývá než přihlížet.

Nora pomáhá
V předjaří se prořezávají stromy. Naše vrba už po pořádném okudláni volala. Já bych ji seřezal motorovkou, Ljuba má metodu chirurgických zásahů, větvička po větvičce… až je vrba okudlaná, jako by ji seřezal motorovou pilou.

Pořezané větve je třeba odvézt do kontejneru, které nám obec obstarává právě k tomuto účelu. Dávám je do plachty a balík pak odvleču do auta a odvezu. Vlečení plachty, to je pro Noru velká chvíle. Snaží se na plachtu naskočit a vézt se. Když se unaví, jde na pelech odpočívat.
Jarní práce, ano, ty jsou krajně namáhavé!

Jaro je tu
Ven už chodíme bez kabátků – míním červené psí kabátky. Abych to nezakřikl, nechávám je viset na kohoutku radiátoru topení, ale už dva dny je nenasazuju ani ráno a sám nechodím v kabátě, ale ve vestě. Nora si dokonce hrála s tenisákem a to je známka jara výraznější, než krokusy – těch máme na zahradě plno.

Jsou to krásné dny. Možná až moc. Člověk podléhá dojmu, že Matka Příroda konečně přišla po dlouhém tápání na to, jak to má bejt, aby to bylo dobrý a od teďko to bude takhle furt.
Málo co je tak daleko od pravdy, jako tento dojem…
Ještě ty kabátky nechám na radiátoru viset.

Já taky
Jdeme na procházku a potkáme pána s psíkem. Gari přiběhne k psíkovi, pohladí ho a pak pohlédne na pána: a co hlazení, nebude?

Pán Gari pohladí a hlazení pokračuje, dokud psík nezačne být nervózní, aby ve vztazích nedošlo k nežádoucím změnám. Asistuje Nora.
„Tu musíte pohladit taky,‟ poradím. „Jinak se nás nezbavíte.‟
Stalo se a mohli jsme pokračovat, my s Gari a Norou tam, pán s psíkem opačně.

Musím být v pohybu
Minulou neděli začal v Ósace druhý letošní císařský turnaj v zápase sumo. Zápasy v nejvyšší třídě makuuči s Davidem pečlivě sledujeme. Přes Youtube se dá turnaj sledovat v přímém přenosu – jenže když jede tahle nejvyšší třída, David je už na cestě do práce a já šlapu lesem s pejsky.

Každý den zápasí v této třídě – momentálně 19 dvojic zápasníků a jede to patnáct dnů. Nás zajímají někteří, například obrovský Ukrajinec s bojový jménem Aonišiki, miláček publika Ura anebo jokozuna (nejvyšší ocenění) Hošorju. Když zápasí Ura, zastavím se a sleduju zápas na displeji svého mobilu.

Potíž je v tom, že pejskové mě chtějí mít v pohybu. Zase stojí, zlobí se pejskové. Mělo by se jim říct, že turnaj trvá jen patnáct dní. Od neděle za týden bude konec a pak… pak už budu pořád v pohybu.