Před lety se stalo, že nebožtík Bart našel v křoví odhozenou peněženku – s řidičákem a legitkou, bez peněz, samozřejmě. Společně jsme tehdy po majiteli pátrali a když nevypátrali, nález předali policistům. Kupodivu mě nezatkli kvůli podezření, že jsem prachy ukradl já.

Gari našla něco méně nápadného, nabíječku na ajfouna. Naposledy jsem ji narychlo kupoval někde v Tramtárii na letišti a přišla mi nekřesťansky drahá, teď koukám, že stojí dvě stovky. Ale i tak jsem ji donesl domů a na papundekl napsal našla se nabíječka a připojil telefonní číslo a pak izolepou nalepil na odpadkový koš u začátku cesty, která vede do lesa – tam někde Gari nabíječku našla.

Pejskové byli nadšení, že něco dělám s košem na odpadky. Těšili se, že ho chci překotit a vysypat. Zklamal jsem je. Nikdo se zatím nepřihlásil. Mám nabíječku navíc. Abych si k ní kupoval nového ajfouna, to mě ani nehne. To radši převrhnu odpadkový koš pro radost pejskům.

Pětiminutový uragán

Nastal u nás dvakrát, poprvé krátce po sedmé. Kdybych napsal, že pejskové byli vyděšení, byla by to jen část pravdy – dobře mi nebylo taky. V jednu chvíli jsem se bál, že nám vítr urval kus střechy. Do toho tma, liják. Brzy to utichlo. Jdeme čůrat, vyzval jsem Noru jako každý den v tuhle hodinu.
Dovedl jsem ji ke dveřím. Jen vystrčila čumák. Kdepak, do toho nejdu. Moudrá to žena!

Vynahradila si to o něco později na procházce. Během dopoledne se to strhlo znovu. To už jsem seděl u psacího stolu. Zvedla se z pelechu, šla ke mně a podívala se na mě:
Žádný blbý nápady už nebudou, že ne?
Ne, nebudou, Norinko.
Uklidněna se vrátila na pelech a spala dál.

Pejskové ve větru

Předpověď strašila větrem o stupni 8 až 9 Beaufortovy stupnice. Ta devítka rve tašky ze střech a boří komíny. Já mám jinou stupnici.

Dokud pejskové běhají a uši jim plandají v rytmu běhu, je to dobré. Ale jakmile jim uši vlají ve větru samy, a to byl v těchto dnech případ opakovaný, je zle. To je Beaufort… ani se mi nechce to odhadovat.

Pila není pohyb

Odpoledne jsem se pokusil udělat spolu s pejsky něco užitečného. Vichřice v našem lese polámala mnoho stromů, dvojice vzrostlých smrků zavalila cestu, kudy denně chodíme. Naložil jsem Gari, Noru a akumulátorovou motorovku a zajel k postiženému místu.

Pejskové motorovku znají, byli dokonce u toho, když jsem se loni fiknul do levé ruky (fiknul, ale neufiknul, chvála bohu). Nebojí se. Ale nebaví je, jak se ukázalo. Nabádal jsem, aby kolem pobíhali a čmuchali, zatímco budu klestit průsek. Kdepak, sedli a koukali. Musí se chodit. Řezání nic není.

Tak nic. Půjdeme zítra. Však jsme si proklestili cestu.