Gari ležela na trávníku před domem. Malý Eliášek se batolil kolem ní. Náramně ho zajímá její ucho. Málo platné, tihle pointři mají pořádné visací uši a Eli je zkoumá ručičkama. Maminka ho nabádá, aby dělal malá. Poctivě se o to snaží, aspoň do té míry, co dovedu posoudit. Ovšem je něco jiného dělat malá na tlapce a dělat malá na uchu. Jsem tedy ve střehu, kdyby to náhodou chlapeček s tím uchem přehnal.

Nepřehnal. Gari ležela dál a tvářila se, že chlapečkové tahající ji za uši patří do jejího fanklubu.
Mimochodem, Eli ví, že auto je brrr. Smál jsem se, že je to jeho první slovo a že ho umí dřív než máma a táta. Že prý máma a táta umí. Nebudu se hádat. Určitě umí. Ale říká brrr.

Statečnost a bázlivost

Po půlnoci přišla bouřka. Pořádná, blejskalo se, až to vypadalo, že hoří celá obloha. Přiběhla Nora, celá se klepala. Nezbylo než ji vzít pod deku. Pořád jsem ji nabádal: neklep se tak, podívej na Garinku, ta je v pelíšku, ani nedutá, to je statečná holčička!

Bouřka přešla, Noru jsem zpod deky vypudil a šel ji instalovat do pelechu. Přijdeme k pelíškům a koukám, Garinčin pelech prázdný! Kdepak ta Gari je?

Našel jsem ji v pracovně na kanapi. Jak známo, nad pracovnou je podstatně míň bouřky než nad ložnicí.

Radosti po návratu

Na pejscích je pozoruhodná ta pravidelnost. Jakmile si něco usmyslí, dělají to pořád, nebo nedělají, taky pořád. Občas zavedou novinku. Teď jsem s nimi znovu sám doma, Ljuba fotí s partou v terénu. Vždycky v šest ráno si Gari usmyslí, že Nora má lepší pelech, a jde ji vyštípat, aby si lehla místo ní. Nora na to má jiný názor, takže se perou. Musím vstát, rozdělit je, rozdistribuovat do určených pelechů, překrýt je dekou (překrýt, tedy celohlavově) a pak jsou zticha, nedutají, podřimují – dokud nedojdu do kuchyně a nenasypu jim do misek granule.

To jsou ty obavy z návratu: když se žena vrátí a zjistí neumyté nádobí ve dřezu a smotané fusekle u postele. To já nemám. Ale najde v šest hodin ráno psí rvačku v ložnici. To bude radosti po návratu!

Smrdutý pes

Hned jak se ke mně přiblížily, bylo jasné, že mám před sebou jednoho, možná dva smrduté psy. Vyjel jsme odpoledne na Woodstockovou louku. Pořád jsem je měl potvory na očích, ale to nic neznamená. Tuhle jsem načapal Garinu, jak si parfémuje tlamu na utrženém kančím rypáku, šli jsme po cestě a ten pozůstatek mrtvého zvířete ležel půl metru daleko. Ne, není to nic platné je mít na očích, pokud jde o parfémování.

V autě bylo opravdu nasmrděno. Naštěstí jsme nejeli daleko, je to sotva pět minut. Dorazili jsme, otevřu dveře a propouštím je postupně. Nejdřív Gari. Očichávám, a nic. Pak Nora. Očichávám, a nic. Dívají se na mne blankytným pohledem andílka. My ale nesmrdíme, pane! Jsme tu, přišly jsme z procházky, do které jste nás nahnal a přejeme si už jen klid a granule do misek!
K tomu došlo. Záhada zůstala. V autě to nesmrdí.
Třeba šel kolem čert a já si ho nevšim.