Jistě každý, kdo něco učí, přichází do kontaktu s rozmanitými lidskými typ. Za léta, co se zabývám školením fotografie, jsem potkal specifický typ, který bych charakterizoval "já se to nenaučím". Není jich mnoho a vždycky jsou to muži, jen jednou se mi stalo, že s přesvědčením "já se to nenaučím" ke mně do kurzu přišla žena. Obvykle je to v kurzu počítačové úpravy fotografie. Tahle počítačová úprava fotografie je z povahy věci samé samozřejmě obtížnější než focení - na počítači nemáte žádný "program automat", který za vás všechno udělá sám.

Takže toho pána, který přišel posledně, bych si měl pěstovat. V kurzu bylo celkem osm posluchačů, jako obvykle v převaze byly ženy v počtu 5:3. Čišela z něho nedůvěra, omrzelost, otrávenost. To jsem na něm viděl na první pohled. Proč sem přišel, říkám si v takových případech. Stojí mu někdo za zády a drží mi pistoli v týle? Tentokrát to bylo tak do očí bijící, že si toho všimli i ostatní, všimli si jeho postoje i mé úporné snahy káru vytáhnout z bláta. Nakonec se ukázalo, že foťák, s nímž... nezápasí, protože zápas předpokládá snahu, ale foťák, na kterém demonstruje, že "to nejde", má vypůjčený u nás v kanceáři Institutu digitální fotografie IDIF.

"Vy nemáte foťák?" ptám se, když jsem to zjistil.
"Mám."
"Kde?"
"V tašce."
"Ukažte."
Vytáhl canona. Uvědomil jsem si, že si v kanclu půjčil nikona. Chápu obtíže, ono se to přece jen jinak ovládá. Ale nechápu, proč si řekl o nikona a ne o canona, ten máme taky.
"A proč nefotíte se svým?"
"Nemám v něm kartu."
I zaradovaly se ženy posluchačky a zvolaly:
"My vám půjčíme!"
"To není nic platný."
"Proč?"
"Nemám baterku.
"Jak to?" ptám se. Když jsou potíže s baterkami, je to vždycky tak, že někdo přijde s vymlácenou baterkou.
"Nechal jsem ji doma," odpověděl.
Tak tohle chápu. Jak lépe demonstrovat, že "to nejde", než tak, že nechám baterku doma?

V Německu na školení

Minulý týden jsem byl v Německu na školení - kvůli počítačům Apple. Ano, i Apple potřebuje, abyste sem tam něco o něm věděli, třebaže je to systém vlídný a přátelský. Ale nemluvme o Apple, ale o taxikářovi, který mě vezl z letiště do školicího střediska. Byl to upovídaný veselý chlapík. Řídil pozorně a s přehledem, nicméně:

* nepřipoutal se
* přední sklo měl polepené nálepkami
* na skle měl připevněnou GPS
* pořád telefonoval - bez handsfríčka

Tedy choval se jako to dělají našinci. Říkal jsem si, potěšpánbůh, on to bude nějaký Čech nebo co, ale nebyl, jak se ukázalo.
Zpátky mě měl odvézt zase on, měl mě vyzvednout v 15.45. Vylezl jsem ze školicího střediska v 15.40. Mám rád časovou rezervu. Říkal jsem si, no, to je opravdu zbytečné, protože chlapík s polepeným sklem a bez pásů, co furt telefonuje, nemůže být na místě včas. Ale mohl. Přesně v 15.45 ten veselý taxikář přijel.
Ale jiným vozem.
Ptám se, co že znamená ta změna. Strašně se smál. Že se mu vysypala převodovka a ve firmě už neměli jiné auto a sháněli náhradní a nakonec šéf šel do půjčovny a vypůjčil si nový vůz.
Jo, tak tohle by se mi u nás nestalo. U nás bych já sháněl tu transportní firmu a v 16.10 bych se konečně dovolal a řekli by mi, že se vysypala převodovka, a začal bych shánět taxíka, všude by mi řekli, vy jste spadl z jahody, to nevíte, kolik je teď hodin, máte tušáka, jakej máme frmol, a vy si vzpomenete chtít taxíka?

Montyho cesty za svobodou

Monty je hlodavec z rodu osmáků degu. Pečujeme o něho po dobu, kdy Anna Marie studuje v Německu v rámci programu Erasmus. Monty má klec, v ní domeček, schůdky, dvě patýrka a běhací mlýnek. Pouštíme ho také ven, aby se proběhl. Spolu s námi snídá. V praxi to znamená, že nám pobíhá kolem nohou a když dostane kolečko mrkve nebo slunečnicové semínko, odběhne s ním, abychom si to náhodou nerozmysleli a nesebrali mu to.

Pohybuje se tedy v pokojíku, kde má klícku, v předsíni a na schodech (běhá po nich podivuhodnou rychlostí, jaksi surfuje po hranách schodů), dále pak v kuchyni a obývacím pokoji. Zjistil, že za obývákem je ještě jedna místnost. Je to můj ateliér, kde maluju a fotím. Už tam několikrát byl. Je těžké ho vypudit. Moc se mu tam líbí a nalezl tam několik schovávaček, ve kterých je prakticky nedobytný. Pečlivě hlídáme, aby dveře byly zavřené, jenže Monty se rozhodl, že se dovnitř prokouše, takže musíme dveře chránit těžkými poleny. Ta lehká Monty odvleče.

Taky zjistil, že z obýváku i kuchyně vedou prosklené dveře do zahrady. Stoupá si na zadní a toužebně hledí ven. Čímž se dostávám k jádru sdělení.
Co asi zajímá Montyho na ateiéru? Je nejdál od jeho příbytku. Je to nejzazší hranice. A z okna pozoruje hranici ještě vzdálenější.
Netuší, že tam jsou hranice svobody: toulají se tam kočky, které by s ním udělaly opravdu hodně krátký proces. Ať by koukal, jak by koukal, nespatřil by jediného příbuzného toulat se po zahradě. A to už vůbec netuší, že před několika lety se tam dokonce usadili jeho příbuzní, hlodavci z rodu myšic. Nezbyl jediný a kočky se pyšně procházejí po hřebenu zdi sousední zahrady.
Teď jde o to, jak to Montymu vysvětlit.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena