Pro večerní probíhačky mají Gari i Nora svítící obojky. Mívaly je už v minulých sezónách, Gari nosila červený, s ohledem na čertíkovskou povahu, kdežto Nora měla modrý, protože je andílek. Tentokrát mají obě modré. Právě dnes jsme byli po setmění v kompletní sestavě s Ljubou na Woodstockové louce za Oleškem a přišla řeč na to, že je tma a že se oba modří pejskové nedají od sebe odlišit.

Byla to krátká debata. Odlišit se dají snadno. Jedno to světýlko se šmrdolilo kolem nás, kdežto druhé opisovalo širokánské okruhy. Uhádnete, které patřilo andílkovi a které čertíkovi?

Dvě strašidla

Večerní procházka na Woodstockové louce se odbyla ve tmě prostoupené mlhou. U nás ve Zvoli je mlha, i když jinde je jasno, jakmile nastane inverze, je tuplovaná a rozlévá se do širokého okolí. Takže mlha taková, že jsem se dokonce spletl a zabočil na jinou příjezdovou cestu, než jsem měl v úmyslu jet. Nakonec jsem pejsky dopravil na místo, vyložil a oni se rozběhli s modře svítícími obojky.

Ta dvě strašidla: to první se vynořilo na obzoru, mohutné, velebné. Hele Golem, řekl jsem si a přemýšlel, kde má tahle verze ten slot na šém. Jenže to nebyl Golem, byl to jezdec na koni. Na čumáku neměl ten kůň lampu a na zadku ani tu odrazovou destičku. Řekl jsem Dobrý den a ono mi to neodpovědělo, takže to asi bylo strašidlo převlečené za jezdce na koni. Teď mě napadá, že možná nemohl na pozdrav odpovědět, že to byl bezhlavý jezdec. Tak nahoru jsem ale v té tmě a mlze neviděl.

Druhé strašidlo bylo nejdřív světelné, pak se z rozhoupaného světla vylouplo auto. Jelo jaksi divně, strašidelně. Projelo těsně kolem nás, takže jsem viděl dovnitř.
Řidič psal na mobilu SMS.
Taky ne strašidlo, ale blbec.

Setkání jsme přežili všichni tři, pejskové i já, a jsme doma u krbu a mlhu jsme zanechali za temným oknem.

Dva, dočasně tři

Korona trochu polevila, jsme na stupni PES 4, a tak tedy bylo možné poprvé po delší době cvičit venku. S trenérem naší party z WUSHU Zvole Tomášem jsme se nesešli celá sestava. Nebylo nás opravdu moc. No, po pravdě řečeno, přišli jsme dva, do tmy a zimy na parkovišti u někdejšího prasečáku, do tělocvičny se ještě nemůže.

Cvičili jsme, kolem jezdí auta, ale taky šumí les. Chodí lidi – na podvečerní procházky. Občas běhají pejskové (ne naši, Gari s Norou, ti jsou doma). Jeden takový pejsek kolem mě proběhl jednou, pak podruhé. Neodolal jsem a pohladil jsem ho.
Od té chvíle jsme s Tomášem cvičili tři.
Cvičit se psem u nohou a mezi nohama a za nohama není nic, co bych mohl doporučit. Netrvalo to dlouho a byli jsme zase tři. Bylo to prima, po dlouhé době pod širou oblohou.

Neúspěšný zájemce o vstup

Pamatujete na Ronyho, kdysi kamaráda Nory a Gari? Neúspěšný ctitel, obrovitý leonberger, pachtil se za uhánějícími psicemi v marné naději, že je zaujme. Má teď nástupce, je to párměsíční štěně, tudíž je větší než Gari s Norou dohromady (na váhu a možná na objem). A taky by moc rád s nimi běhal a kočkoval se a dováděl a netuší, že se o to bude snažit, až dospěje a potáhne se to dál, rok za rokem. Nikdy nepochopí, že Gari s Norou jsou uzavřený klub s konečným počtem členů. Kdo by se chtěl vetřít, dostane vrrrr.

Jak jsem zklamal hodného pána

V neděli odpoledne jsme s pejsky podnikli malou výpravu na zvolskou Homoli. To je skalisko nad Vltavou, je z něho pěkná vyhlídka od Vraného ke Zbraslavi. Auto jsem zaparkoval za vesnicí a pak jsme pokračovali polní cestou a pak na vycházkovou cestu lesem na Homoli a zpátky po okruhu, po červené značce.

Vše proběhlo, jak mělo, tedy dobře. Vracel jsem se pak domů s funící Garinou a Norinou na zadním sedadle. Polní cesta se vnoří mezi domy a tam, za zátočinou, čekal pán. Jakmile mě viděl, hned na mě mával a bylo vidět, že na mě čeká.

Zastavil jsem tedy a spustil okénko. Nahlédl dovnitř a výraz obličeje se mu změnil. Měl jsem pocit, že je to zklamání.

“A jéje,“ řekl něco v tom smyslu.
O co šlo? Odchytil zatoulaného pejska a zavřel ho u sebe na zahradě. Pak se šel podívat za humna a tam uviděl moje zaparkované auto. Podíval se dovnitř a viděl psí brloh na zadních sedadlech. Takže to vypadalo na jasnou věc, psa jsem ztratil, marně ho hledám a budu celý šťastný, že se pes našel. Jenže já měl plný počet dvou psů v brlohu v autě.
Pes je v pořádku. Jestli jste to vy, komu utekl, poptejte se v místech, kde se říká U křížku. Tam pejsek je a čeká na vás.

************************************************************************************************

Nový sci-fi román Ondřeje Neffa nazvaný Barbora a zlatý robot je tentokrát určen starším dětem, ale i dospělým, kteří ještě nezapomněli na romantiku čtení dobrodružných příběhů někde na větvi v koruně stromu.
Sledujeme v něm partu dětí, které se narodily po nouzovém přistání výzkumné kosmické lodi na planetě Botera. Jsou doma ve světě, který jejich rodičům připadá cizí a nepřátelský. Jsou tu chodící stromy a žijí tu bytosti se schopnostmi přesahujícími běžné chápání.
Barbora a její kamarádka, boteranská dívenka Pavučinka, postupně odhalují to, co rodiče tajili. Proč se najednou objevil Zlatý robot a jaký je jeho úkol? Proč vlastně kosmická loď musela na planetě přistát? Jaká byla role admirála Harolda, jejího velitele? Při pátrání po kořenu záhad vás povedou ilustrace mistra comicsového vyprávění Karla Jerieho, díky němuž se podařilo vydat skutečný knižní klenot.

Dopřejte ho svým dětem pod stromeček, je k dostání ve všech knihkupectvích i na webu Albatros Media.