Dvě metody
Pejskům se nechce do deště. Jindy, když otevřu domovní dveře, vystřelí ven a pobíhají po zahradě, aby zkrátili chvíli, kdy se obouvám. V lijáku se krčí na rohožce. Byl jsem zvědavý, jestli Gari nebo Noru napadne, že by měla čekat pod přístřeškem pro auta. Napadlo to Noru, ale krčila se v místě, kde je mezera mezi okapem a přístřeškem.

Vyrazíme konečně do deště. A zase rozdílný přístup. Nora mi jde u nohy a kouká po mě vyzývavě, abych už konečně s tím deštěm něco udělal. Gari, ta běží vředu a volí cestu podél zahradních zídek: přece jen tu a tam keře zasahují vvn a poslouží na chvilku jako maličký deštník. Já jdu neohroženě jako Golem. Vím, že déšť je déšť a ničím ho ani neuprosím, ani nepřechytračím.

Nese to i nevýhody
Samozřejmě jsem rád, že se u nás počasí zklidnilo. Absolvoval s pejsky dva okruhy, Ljuba pak večer třetí. Když jsem s nimi šel já, pršelo jen drobně, spíš mžilo. Výhoda. A nevýhoda?

Když hodně lilo, běželi po cestě a koukali, aby už byli doma. Capkali v loužích. Zato dnes – hurá do rozoraného pole. Pole? Bažina to je. Takže v kalamitních dnech stačilo je osušit a otřít jim tlapky, kdežto teď to chce hadici a proud vody. Pravidlo o chlebu se dvěma kůrkami platí univerzálně.

Jak jsme drželi palce
Ráno jsem pejskům řekl:
‟Gari a Noro, dobře mě poslouchejte. Dneska je mimořádný den. Eliáše vede maminka k zubaři, protože ho bolí zub. Máme za úkol mu držet palce, aby ho to nebolelo a kdyby už to muselo být, tak jenom málo.‟
Pejskové moudře poslouchali a čekali, co jim řeknu, aby dělali.
‟Musíme mu držet palce. Když přitlačíme, bolet ho to nebude, nebo jenom málo.‟
Poslouchali ještě moudrřeji a já to přečetl jako jasný vzkaz: Jak máme držet palce, když naše tlapky žádné palce aby se daly držet nemají?
Nad tím jsem se zamyslel a pak jsem řekl:
‟Dobře. Budu tedy držet palce sám, ale silně, i za vás obě.‟
K tomu došlo a odpoledne mi Eliášova maminka hlásila, že Eliášovi vytrhli zub a že byl statečný, přestože zub byl strášně veliký. Blahopřeju ke statečnosti!

Pro změnu Gari
Není to dlouho co jsem se tu svěřoval se starostmi kolem Nory, měla oteklou hubu, oko jak škvírku. To už je pryč a naše starucha se zase fit. O nové se postarala Gari, přesněji řečeno čokl, který na ni vylít. Byla z toho psí tahanice, já to neviděl, stalo se to, když byla na procházce Ljuba. Doma jsme Gari ohledávali, žádné stopy nenašli. Ale v noci to vypadalo, že má Gari horečku a ráno nechtěla vstát z pelechu.

Vydělala na tom – jako snídani dostala maso z ohřáté konzervy. Ale už dopoledne měla jak se patří studený psí čumák a odpoledne už Nora i Gari běhaly po zahradě a soutěžily, kdo bude větší magor.

V tomto ohledu je těžké dělat rozhodčího.

Začínáte mít po legraci
Začíná podzim, cesty zlátnou, koruny stromů řídnou. Taky křoví řídne, slyšíte to, Gari a Noro?

Obtížnější bude mizení za neodkladnými záležitostmi, což nejčastěji býtá svinstvo, které do křoví lidské hovado umístilo. Křoviny ztrácejí svoji magickou vlastnost, přestávají hrát roli pláště neviditelnosti. Aspoň nějaká výhoda, že končí léto, mé milované období.