Dva, rozumějte dva tenisáky, no a v jedné, ty by měly být v jedné tlamě. Nora se snaží zvládnout tuto obtížnou disciplínu, kterou bychom mohli charakterizovat jako kumulaci herních objektů. Jakž takž se jí daří uchopit krokodýla a pak hvězdici – to jsou hračky, které jí přivezl až ze zámoří Vašek Větvička. Jde to, protože krokodýl je povahy převážně hadrové a hvězdice má na svém obvodu lano, tedy uchopovací objekt. V poměru padesát na padesát se daří simultánní úchop krokodýla a medvídka z IKEA, nepochopitelně nerozkousatelného panáčka. Ale dva tenisáky? Zatím nulový výsledek.
Nora je úporná osoba a neodradí ji ani sto neúspěchů. Dva tenisáky v jedné tlamě, to je vytčený cíl, to je výzva neboli čelenž, jak se prý říká v hantýrce reklamních odborníků.
Proč to dělá?
Ze stejného důvodu, proč Hillary lezl na Everest. Inu, protože dva tenisáky jsou na světě.
Ten pravý čelenž ale nastane, až Nora zjistí, že na světě se vyskytují v daném čase na daném místě i tři tenisáky.

Bojíme se potmě

Děkuji panu J. K., který mi tlumočil vzkaz od svého Kuby. Ten reagoval na moje vyprávění o tom, jak se Nora marně snaží vzít do huby dva tenisáky a napsal:
Ahoj Noro, tři jsem nikdy neuměl, ale dva jo. Rád bych Tě to naučil. Jenže ... 13. března mi bude 16 let a už mi to tak moc nejde.. Měj se moc a moc fajn a ty svoje pánečky si pomaličku vycvič, však už to znáš.

No a jak je to s tou tmou? Nora neměla nikdy ráda noční procházky. V sobotu jsem s ní byl večer dokonce dvakrát. Samozřejmě, chodíme jen tady u nás kolem bloku. Jenže, co čert nechtěl, jdeme a odkudsi se vyloupl velký černý pes. Nora se sebrala a mazala domů. Asi za dvě hodiny jsme s ní chtěl znovu obejít blok – a šel jsem jinudy, kolem jinéh bloku. No a vyloupl se soused s vlčandou Ketty. Stejný výsledek, Nora se sebrala a mazala domů. Včera večer šla na noční procházku s Norou Ljuba. To už stačilo, aby nějaký pes někde zaštěkal, a bylo po procházce. Jistě, můžu ji vláčet na vodítku, ale to asi nebude ideální procházka s vyděšeným přiškrceným psem. Uvidíme dnes. Tuším, že i dneska bude večer tma, a vyzkouším, jak pochodíme.

Zasněžilo

Píšu ráno, ještě před procházkou s Norou. Z okna vidím venku sníh. Žádná tlustá vrstva, na Aljašce prý mají osm metrů, můj ty bože, i těch osmdesát centimetrů by dokázalo zamotat hlavu! A včera? Ráno překrásné sluníčko, ostré, nekompromisní – mohly se pořádat závody ve vrhání stínů. Jestlipak si je Nora vědomá, že vrhá stín? Snažil jsem se ty naše stíny nějak uspořádat, aby vyšly dobře na fotce. Velmi snaživě a důsledně moje snahy hatila. Když už jsem skoro tiskl spoušť, přešla tak, aby se stíny popletly. Nicméně to asi nebyl důkaz toho, že vnímá stíny, Je to jen projev pejskovské všetečnosti. V té souvislosti mě napadá – je snad opak všetečnosti netečnost? O tom budu přemýšlet, až s Norou vyrazím do bílého prostoru. Obávám se ale, že ty úvahy budou asi tak plodné, jako snaha o uspořádání závodů ve vrhání stínů.

Kdo vede?