Dokonalé maskování
Někdy (často) se stane, že nemůžu Gari najít. Pak uvidím deku a sáhnu si a ejhle, uvnitř je pes. Gari je maniakální zahalovač. Využije každé příležitosti, aby si mohla do něčeho zamotat hlavu. Vůbec jí nevadí, když se jí směju, že vypadá jako beduín. Vypadám jako beduín, odpovídá mlčky. Co je na tom špatného?
Nic. Však mám taky na polštáři tričko a před usnutím si balím hlavu.
Naučila mě to Gari.

Záhada hlavolamu
Je toho hodně, čemu nerozumím a některým věcem vůbec nerozumím. Například tomu, jak je možné, že si pejskové neurvou při drbání ucho – zvlášť pejskové s tak jemnýma visacíma ušima, jaké mají Gari s Norou.

Ty jejich tlapy vypadají elegantně, jsou štíhlé a tenké, dokonce částečně průsvitné, když se pejskové postaví do protisvětla. Ovšem na jejich drápech nic jemného není a v tlapách mají takovou sílu, že je při běhu uvedou do pohybu rychlostí do padesáti kilometrů za hodinu. Jak tedy sakra je možné, že si ta zatracená ušiska neutrhnou, když se drbají podle odhadu stokrát denně?!

Že by trik na tlamu?
Už jsem tu psal, že stařenka Nory několikrát denně má potíže se zavřením tlamy. Bývá to po zívnutí, ale nejen po něm. Zdá se, že ji to nebojí, ale… co já vím?

Každopádně se nebrání asistenci. Když ji podeberu zespodu a snažím se vynaložit malý tlak, občas to pomůže. Pomůže? Ono to zatím vždycky přešlo. Je to protivný neduh, ale naštěstí ho Nora snáší statečně. Jako ostatně všechny ostatní neduhy spojené se stářím.
Stáří je bolest.

Ztraceno pod dekou
Ztraceno v překladu? Jsou i jiné příklady ztracení. Jako teď: Ljuba se šla večer podívat na vnoučky. Já seděl u počítače (kde asi bych jinde byl) a když Ljuba odešla, napadlo mě, jestli je všechno v pořádku. Sešel jsem do přízemí. Nora byla na svém křesílku, druhé bylo prázdné. Aha, je to jasné, Gari proklouzla Ljubě za patami. Nastalo několik hodně živých minut. Volal jsem Ljubu, jestli nevzala Gari s sebou. Měla obsazeno. Na zahradě Gari nebyla. V garáži nic, v kotelně nic… Celý barák jsem proběhl, všechny kouty prosmýčil pohledem.

Akorát jsem neprohlédl pod deku na kanapi v Ljubině pracovně. TAM byla Gari… placatá, neviditelná…

Kabátky, nekabátky
Ráno byla zima, nasadil jsem si nesmeky na boty a pejskům dal kabátky. Já nelitoval a věřím, že i Gari s Norou byly spokojené. V poledne ale svítilo sluníčko. Přitom žádné extra teplo taky nebylo, nějaké dva stupně. Ale co, musíme přivolávat jaro. Nesmeky jsem pověsil na věšák a kabátky zůstaly viset na kohoutku radiátoru.

Všemi silami musíme přivolávat jaro! Sice bude až za měsíc, ale když se budem snažit… přijde dřív.