Vracel jsem se s Norou z lesa. Vlekl jsem ulomenou soušku, dřevo na zátop do krbu. Už jsme byli skoro doma, když jsme potkali Jersy. To bylo kamarádění! Dvě dávné přítelkyně se potkaly a zahájily ten obvyklý radostný rej. Dojemné setkání dvou souznících duší, dvou srdcí tlukoucích ve stejném rytmu. Já zapomenut, Jersyina průvodkyně zapomenuta, byly tu jen ty dvě, samy pro sebe.

To do té chvíle, než si Jersy všimla mé soušky. Nechala Noru Norou, do soušky se mi zakousla a začala souškou a s ní tedy i mnou lomcovat.
V tu chvíli bylo zapomenuto přátelství a dvě srdce se rozbušila v rytmu protiběžném. Nech mi pána, nech jeho soušku, potvoro prapotvorná!

Výsledek? Obě znepřátelené ex-kamarádky mnou lomcovaly ne dvakrát, ale čtyřikrát víc než před tím.

Co si o tom má myslet?

Ráno jsem se s Ljubou dohodl tak, že nejdřív půjdu s Norou na procházku já a pak s ní ona půjde za Fanánkem. Myší louka je už zase zamrzlá, a tudíž schůdná, a domluvili jsme se, že se potkáme právě tam a Noru si předáme.

Vše klaplo stoprocentně, o to nic. Ale Nora strnula, když Ljubu spatřila v dálce: je to možný? Je to ona? Zalehla jak partyzán a obezřetně pozorovala, co se z té postavy vyklube. A o to hůř, když Ljuba nasadila chůzi typu "ninža přichází ukrást šogunovi jeho oblíbenou čepičku". Ani na deset metrů nebyla Nora ochotná uvěřit svému zraku a plně se přesvědčila, jaká je skutečnost, až když Ljubu pětkrát oběhla. Ví to přece každý pes – zrak je ten nejošemetnější zdroj informace.

Hop přes potok

Konečně se to jakž takž podařilo, jenom to není dokonalé: Ljuba házela klacek, Nora skákala přes potok a já to fotil odspodu. Ale v bídném světle a výsledek nestojí za nic moc. Jednou se to povede. Jsem velmi optimistický. Proč? Světlo bude jednou lepší. A ať to bude kdykoli, vím zcela jistě, že Noru neomrzí skákání přes potok za hozeným klackem.