Daleko nedonesly
Onehdy jsem tu popisoval, jak Gari našla obrovskou kost a s hubou otevřenou na doraz ji vlekla až k prahu naší zahrady, tedy bratru dva kilometry. Dneska to bylo jinak. Ano, našla kost, ale mnohem menší, dalo by se říct apartní. Jak jsem to viděl, hned jsem si řekl, že bude zápas… ale nebyl. Po sto metrech Gari kost zahodila. Sebrala ji Nora, ale pustila ji za padesát metrů.

Neberte to, že si stěžuju. Jen si říkám, proč ten nepoměr! Asi není kost jako kost a ne všechny kosti chutnají stejně. Anebo malá kost není dostatečná výzva k heroickému výkonu.

Pravda bude uprostřed… nebo někde úplně jinde.

Tak i Gari
Nebudu nic zastírat, není všechno veselé… Už jsme tu zmínil, že do auta musím Garinku nakládat. Sice se do něho žene s vervou, ale už na sedadlo nevyskočí. Opře se o něj tlapkami a musím jí pomoct.

Začal brkat na schodech. Naštěstí je to při cestě vzhůru, takže se jen cvakne do palice, jak jí tlapy proklouznou… s Norou to začalo tak, že párkrát spadla ze schodů dolů a od té doby ji nosím… šest let. Budu nosit dva psy?

Co mi bude zbejvat. Eště že nemáme tři!

Když je pes venku
Máte venku psa, říkají mi někdy lidé, když mě vidí přes plot na zahrádce… a Nora je na chodníku. Jsou to vždycky cizí lidé. Sousedi znají mě i Noru a vědí, že Nora nikdy ani neuteče, ani se nebude vrhat pod kola automobilů. Ostatně, k tomu druhému má v naší ulici málo příležitosti, ne nadarmo se jmenuje Zadní.

Vrátka nechávám otevřená záměrně: pro Noru je to bonus za píli, s jakou mi pomáhá při drobných domácích pracích. Bonus si zaslouží tím víc, když použiju hlučné pracovní nástroje, jako je pila kotoučkovka, bruska anebo flexa – všechno dneska přišlo na pořad.

Proč nejde domů (má otevřeno) a nezaleze na své křesílko? Musí mi pomáhat. Když ji pustím brankou, aby trčela na chodníku metr od branky a přísně hleděla vlevo vpravo, je to blaženost, která převáží kvílení flexy krájející zarezlý šroub…

Toť způsob náš. This is the way.

Garinka: rehabilitace!
Zdejchla se mi maceška. Samozřejmě že ne KVĚTINA, ale to dobré, co začal pan Maceška prodávat už za první republiky a nezmizelo to ani za komančů a udrželo se to dodnes, bůh budiž pochválen. Je to něco jako paštika, maže se to na chleba a mám to trvale rád. Občas si to koupím jako odměnu za dobré chování. Velmi dobře si hlídám, kolik ubylo a kolik zbývá. No a před pár dny jdu do lednice a maceška v ní není.

Napadlo mě jediné. Při posledním mazání (něco jiného než poslední pomazání, jděte a vysvětlete to Maorovi, který se učí česky) jsem macešku nechal ležet na lince. Gari nikdy neopomene zkoumat… zkrátka, podezření padlo na ni. Pochopitelně bez následků pro Gari, protože eventuální sprdunk musí následovat bezprostředně po činu.

No a dnes ráno jsem zjistil… že mi maceška spadla do oddělení pro flašky ve dveřích lednice. Gari rehabilitována! Raději jsem jí o tom neřekl. Vyžadovala by macešku.

Nefunkční telefon? Nevadí
Sedím u počítače a dole řev. Jdu se podívat. Přivezli balíček.
Přebírám balíček a balíčkový pán mi řekne, že mi nefunguje telefon.
Jak to, že mi nefunguje telefon? Před chvilkou mi někdo volal… Bádáme spolu v menu telefonu. On se nejdřív tváří, že je Mistr Světa Amoleta, ale nakonec vyhasne. Shodneme se na tom, že konec dobrý, všechno dobré, balíček dodán. Šťastnou cestu a pěkné svátky, přeju.
Nepotřebuju telefon. Mám řvoucí psy.