Máme tu ve Zvoli oddíl čínského cvičení taiti. Od podzimu tam chodím každé úterý. Po koroně jsme cvičili na hřišti dokonce dvakrát týdně, v úterý a ve čtvrtek. Teď jsou prázdniny, nicméně cvičení jsme si zachovali, bez našeho pana šéfa, v hantýrce taiti se mu čínsky říká šifu.

Dnes poprvé zapršelo. Ljuba tedy vzala pejsky a vypravila se na cvičební palouček podívat se, kdo byl takový hujer a cvičí. No a koho tam našla? Mě a Jirku Knébla! My jsme cvičili, pejskové se radovali, že pánové blbnou, a Ljuba se přidala. Jenže pak se rozpršelo natvrdo, tak jsem pejsky naložil do auta a odvezl sušit. Ljuba se pršení nebojí a pokračovala v procházce.

Já to fotil a Nora mi pomáhala, takže není v záběru.

Trojnásobné leknutí

Jdeme takhle z procházky, už jsme vyšli na silnici a ona to není silnice, prosím pěkně, ona je to ulice Březovská. Jdeme tedy po ulici, která pořád ještě vypadá jako silnice, a dojdeme do naší čtvrti Šmoulov a tam je to už jasně ulice a proti nám něco jde.

Patrona a já vidíme zhruba stejně. Zastavilo se to, pejskové taky. Nenapadlo mě nic, než že je to kočka. Kočka se ale vyznačuje dobrým zrakem a jakmile spatří psa, dá se na útěk, skočí na plot, pes skáče po plotě, však to znáte. Ale tohle šlo proti nám, jako by se nechumelilo.

Došlo mi, že je to zajíc. Oni ti zajíci mívají různou náturu a někdy si o nich myslím, jestli nejsou padlí na hlavu. Zajíc se zastavil, Gari s Norou se zastavily, já se zastavil.
Dalo by se čekat, že jsme se všichni lekli: zajíc psů, psi zajíce a já se lekl, že psi budou honit zajíce a já budu vyřvávat po ulici Březovská.

Dopadlo to jinak. Zajíc volným krokem odešel do přilehlého obilného pole. Psi pokračovali v cestě domů, kde je čekala plná miska. Já šel za psy, celý rád, že to takhle dopadlo. A to leknutí?

Zajíc doma vyprávěl: potkal jsem dva psy a chlapa. Když mě uviděli, raději se spakovali.
Gari s Norou si vyprávěly: To byl zajíc, tamto? Jaký zajíc? Já vím jenom o misce ze žrádlem.

Účel plachty

Na zahradě je vždycky co dělat. Včera jsme s Ljubou prostřihávali náš bambusový háj: to máme kolem altánku v rohu nasázené bambusy. Nikdy bych nevěřil, že tahle v podstatě subtropická rostlina přežije i docela silné mrazy – máme tam naše bambíky už dobře deset, možná více let a přečkaly i dvacetistupňové mínusy.

Kolem prostřihávání je vždycky spousta zeleného odpadu a na to je potřeba natáhnout plachtu. Gari se plachtě vyhýbá, Nora ji miluje. Když táhnu plachtu, je to hra nervů. Nora na ni skáče, chce se vézt a když ji konečně rozprostřu, uvelebí se na ní.

Pravda, průběh prací to neurychluje. Ale k urychlení prací slouží motorová pila, ne pes. Jak mi před lety řekli u nás na obecním úřadě, když jsem vyplňoval kolonku účel psa a ptal se, co tam mám napsat: účel psa je mazlení. Eventuálně lezení na plachtu, což je v podstatě totéž.

Naposledy za kometou

S Jiříkem Knéblem jsme divoce odhodláni kometu ještě jednou vyfotit. Usmysleli jsme si, že ji vyfotíme, ana se velebně vznáší nad kostelíčkem Krteň: to je půvabná stavba na okraji Prahy, kousek pod Třebonicemi a ty jsou kousek od Zličína, ano, tam jsou ty obchoďáky a končí tam metro. Vypadalo to nadějně, z Ljubou jsme uložili pejsky a ještě se k nám připojil kamarád Péťa Klauda s dcerou Anetou. Všechno bylo perfektní, měli jsme foťáky a stativy a kow how, jak to fotit. Obloha byla jasná. Jenže byla jasná tam, kde kometa nebyla, kdežto kometová část se schovala za mrak.

Takže jsme si pěkně popovídali o půlnoci u krteňského kostelíka. A dneska ráno, krátce po probuzení, pravila Ljuba ponuře, částečně výhrůžně:
“Ta kometa mě už neuvidí!“
Obávám se, že my ji taky ne.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena