Ono to vypadá prapodivně. To takhle stojí Nora na plácku před barákem, zadní nohy pokrčené, vypadá to, že by chtěla každou chvíli udělat bobek. Čumí při tom do křoví. Proč si toho všímat? Bobek se uklidí, máme na to specialistu, to jsem já. A čumění nikomu nevadí.

Toto je ovšem zcela povrchní náhled, zkušenost napovídá něco jiného. V tom křoví je ukrytý ptáček, nejspíš nějaký prvoletec, a Nora má ty svoje hnáty připravené ke skoku, aby ptáčka lapla, až z křoví vyletí. K ničemu to nevede. Ptáček jí ufrnkne a vzhledem k tomu, že má ty svoje nožičky pořád ještě vachrlaté, musím zakročit.

Čumění se zapovídá, pes zahnán, pták uletí, trávník čistý. Co víc si přát?

Tohle se tu trpět nebude!

Po strništi bos

Našim pejskům nedělá běhání po strništi žádné problémy. Na naší obvyklé okružní trase potkáváme celkem čtyři velká strnišťata, přičemž jedno z nich dvakrát, při cestě tam jednu jeho stranu a nazpátek tu druhou. Gari s Norou jsou přesvědčené, že je musí oběhnout všechny, křížem krážem. Nebráním ji v tom, Konec konců, je to hlavní důvod procházky – aby se pejskové proběhli.

Jen to mi nejde do hlavy, kolik těch strnišťat by muselo být, aby se na mě ty dvě běžkyně po návratu dychtivě nedívaly: kdy se konečně budeme moct pořádně proběhnout?

Kdepak, já nespěchám, jen tak si jdu.

Na rozcestí

Je to u nás zavedeno, že pejskové se na rozcestí zastaví a čekají, kam řeknu: doleva, nebo doprava. Musím jim, pravda, taky ukázat rukou, aby pochopili. V tomto smyslu se nic nezměnilo, ale v jednom podstatném detailu ano, přinejmenším někdy.

Gari nadále spěchá někde vpředu, ale Nora, když vidí rozcestí, stáhne se za mě a zamíří na tu kratší cestu. Blíž k domovu. To víte, zná to tady všude jako moje boty, takže ví, kudy kudy cestička. Dneska večer se Ljuba vrátila z práce a šla na procházku – s Garinou. Nora šla na svůj pelíšek spát, je půl deváté večer. Jo,jo. Brzo ji budu následovat, pravda, ne do jejího, ale do mého pelíšku. To by ještě scházelo, aby jinak!

Dvě hry v jednom

Hra na babu je jedna hra a házení míčku druhá hra. Obě jsou ohromně zábavné a lidi a psi je hrají tisíce let. Nora vymyslela kombinaci. Kdyby mě viděl kynolog, zlomí nade mnou hůl. Pes má a-por-to-vat a ne aby ten míček pustil z huby, musí ho pře-dat ve stoji (v sedě spatném). A ne aby se pán jak blbec za čoklem honil po zahradě.

No a vidíte, tak to u nás chodí. Po zahradě se honíme a o míček se taháme. A kdyby kynolog přišel a měl nějaké medy, kousneme ho do prdele. Tedy Nora.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena