Zahájila konverzaci dotazem, zdali ja vůbec možné, aby na světě byl ještě někdo tak starý nebo dokonce starší než jsem já. Ujistil jsem ji, že je mnoho daleko starších lidí, než jsem já, a tím jsem ji zřejmě psychicky rozhodil. Abych převedl hovor na veselejší notu, zeptal jsem se jí, kolik jí je let.

"Tolik," pravila a ukázala mi ručičku oblečenou do rukavice palčáku.
Pak se koverzace ubírala jiným směrem a holčička mi vyprávěla, že jí maminka zčista jasna sebrala oblíbeného koníčka a vyhodila.
"Ani se mě nezeptala," zdůraznila několikrát.
Vyptával jsem se na podrobnosti. Koníček byl asi takhle veliký a částečně chlupatý. Ptal jsem se na důvod likvidace. Žádný není.
"Ale přece by ti maminka nevyhodila bezdůvodně koníčka," pochyboval jsem.
"Maminky můžou všechno," pravila holčička.
Později jsem se opravdu vyptal zmíněné maminky, jak to s koníčkem bylo. Vyhodila ho z důvodů hygienicko epidemiologickách, jak jsem ostatně tušil. Mně taky maminka kdysi vyhodila maňáskové divadélko z téhož důvodu.
Ránu na duši nesu dodnes.
Možná, že by někdy bylo možno z těch hygienických standardů slevit ve prospěch standardů psychických, ale vyprávějte to maminkám!
Ty můžou všechno.

Nebude Sůza, nastupuje Fazer
Včera odpoledne si přijeli z Yamamota pro moji Sůzu. Bude tam k mání v bazaru a příští týden si odvezu Yamahu Fazera litra. Smutek? Ani nostalgie ne. City je třeba věnovat lidem, nikoli strojům, jak nás učí největší belgický básník a myslitel Maurice de Boulignard, kterého nikdo nezná.
Z Yamamota přijel pán se skříňákem. Očekával jsem ho s jistými rozpaky, protože se mi nepodařilo nastartovat. Napoledy jela Sůza před vánoci, kdy jsem na ní jel ze stodoly ve statku na návsi poté, co nám tu ukradli obytný folksvágn transportér. Od té doby byla v garáži a vyprchala jí baterka.

"Je vybitá baterka," hlásil jsem. Nehnul brvou.
"To v zimě bejvá."
"Abysme ji do auta dostali," pokračoval jsem v destruktivním duchu.
"Dostaneme," pravil. Otevřel vzadu dveře a vytáhnul nájezd. Pak se chopil řídítek. Vždycky obdivuju tyhle lidi od motocyklů, s jakou lehkostí dokážou tlačit motorku, která váží 270 kg. Vedou ji jako velocipéd.
No a pak zabral, já tlačil zezadu, nasměroval ji na to prkýnko, ona jela nahoru a teď nastal ten okamžik, kterého jsem se bál. My dole, ona nahoře, co dál?
Co dál? On ten pán od motorek držel se Sůzou krok a velmi elegantně vkročil nahoru a za pár minut tam Sůza trůnila, ufestovaná kurty.

Příští týden má být teplo, takže domů pojedu s Fazerem po vlastní ose. Čeká mě ovšem důležitý úkol. Jak mu budu říkat? Jedno vím jistě: určitě ne Fůza.

Ještě k té spartakiádě

Před pár dny yvolalo pozornost mé povídání z cyklu Zlatá padesátá o druhé spartakiádě. Vyprávěl jsem o tom, že režim vyvolal aféru kolem spartakiádního plakátu Adolfa Zábranského. Tak to je on, ten plakát:

Dnešní člověk asi těžko pochopí, jak může někdo dělat aféru kvůli tak nevinné věci! Ale režimní psi vyčmuchali velezradu: dívčí paže dělají římské číslo XIII., tedy jde o narážku na XIII. sokolský slet! Měli starosti, povzdechnete si.
Ale dosti politiky, já raději vzpomínám na to, že obruče, které na obrázku vidíte, byly umělohmotné. Takové trubky. Daly se rozpojit a spojit vzájemně, čímž vznikl megakruh. No a taky se na to dalo do určité míry troubit jako na trumpetu.
Což jsme činili, k libosti své, nelibosti okolí, jak už to bývá.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena