Ještě nedávno den začínal tak, že se Nora probudila ve sém pelíšku vedle té části postele, na které spí Ljuba. Posadila se, hlasitě zívala, pak zaplácala ušima a opřela se předními tlapami o okraj postele. To mě probudilo a když jsem se podíval stranou, uviděl jsem ji, jak vyčnívá nad obrysem Ljuby zachumlané do deky. Odtud označení čnělka – od slovesa čníti, vyčnívati.

Od té doby, kdy jsem zjistil, že pes pod peřinou je skvělé ohřívací těleso, je rituál jiný. Ráno se Nora probudí a jde obejdovat k mé části postele. Probudím se taky, poodhrnu deku, ona tam vklouzne a položí mi hlavu na ruku, takže pak spíme ve stylu lžíce.

Musím zjistit, jak to vidí naopak Ljuba ze své strany. Čnělka to není, nic nevyčnívá. Jen z ptačí perspektivy zpod deky vyčnívají čtyři dlouhatánské tlapy.

Nepatřičné štěkání

Nora stála ve vratech a štěkala. Zkoumal jsem, proč to dělá, a zjistil jsem, že ve vzdálenosti asi dvou set metrů jde směrem od našeho domu nějaký pán.

Nebyla to holčička s taškou na zádech. Nejel na skejtu, ani neměl na nohách lyže. Netelefonoval a na hlavě neměl divnou čepici. Nenesl igelitový pytlík.
Proč tedy ta potvora štěkala?

Já myslel, že Ljuba myslí

Nakonec to dopadlo tak, že Nora zůstala doma až do noci nocoucí a nikdo ji nedal vyčůrat. Koupili jsme si s Ljubou lístek do kina a já myslel, že Ljuba bude ze Zvole odjíždět před kinem a ona myslela, že já se ještě před kinem vrátím z ateliéru v Břežanech a s Norou se proběhnu. No a protože jsem si nechal vybitej mobil, komunikace žádná.

Ještě štěstí, že se Noře nedoneslo, jak to vlastně bylo! Musela by si myslet:

"On myslel, že ona myslí, a ona myslela, že on myslí. To jsou oni, ti myslící tvorové! Že prej myšlení, zázrak přírody, boží dar! Z toho jejich myšlení se nakonec člověk pes může málem pochcat."

Myš do díry

Toto je historka mé ženy Ljuby, nikoli moje. Mně by se stát nemohla, jak uvidíte.

Ljuba jel večer do Prahy na důležitou schůzku. Protože hraje v divadle Bez zábradlí v paláci Adria, je zvyklá večer parkovat v části Národní třídy od Perštýna k Jungmannovu náměstí. Tentokrát se ale nemohla chytnout, bylo tam narváno. Nakonec objevila škvíru mezi dvěma lajdácky zaparkovanými auty. Znáte to, takové to stání přes čáru. Darmo mudrovat o tom, že kdyby ta auta stála korektně, v mezeře by už někdo parkoval. Zkrátka, byla tam škvíra. Za součinnosti jednoho aktivizovaného chodce Ljuba svou hondou civikem do díry vjela. Ale jak se dostat ven?

Podobnou situaci jsem několikrát za svůj dlouhý motoristický život řešil tak, že jsem vystoupil před škvírou a auto do ní zatlačil. Ljuba na to šla jinak. Autem prolezla a vylezla ven kufrem, tedy pátými dveřmi.

Proč by se mi to nemohlo stát? Protože nejsem hadí žena a ven bych nevylez, taková je holá pravda!