V sobotu začal v Benátkách karneval a byli jsme se tam s Ljubou podívat. Došlo k několika příhodám hodným pozornosti, začnu odzadu, tedy od relativně čerstvé, od té pondělní. Vrátili jsme se v noci, jeli jsme těch 900 km jen s kratičkými zastávkami. Trvalo nám to sakum pikum deset hodin a když jsme občas zastavili, byla na nás vidět rostoucí rozlámanost. Lezli jsme z auta jako "mrštné lasičky", tak jsme to s chmurným humorem charakterizovali. Jen zde podotknu, že obraz naší země, když přijíždíte z civilizovaných zemí, je šílený: přejedete hranici, vjedete na rozbitou silnici a kolem jsou světelné neony heren a nevěstinců a nakonec v Brně najedete na dálnici a ta je na hranici použitelnosti, prakticky celý pravý pruh je roleta rozbitá od náklaďáků: nikde v Německu, Rakousku a Itálii nevidíte tolik náklaďáků jako u nás, čím to krucinál je?

Zpátky k těm lasičkám. Dojeli jsme, zalezli do postele, v deset jsme s mrštností lasiček vykulili z pelechů a šli za povinnostmi, Ljuba o něco dřív, já později. No a když jsem si dával dohromady věci, abych vyrazil do města, přišla na řadu peněženka.

Ano, peněženka a v ní legitimace, řidičák, peníze, platební karty atd. zůstaly ve skřínce v jejím autě, kterým jsme do Benátek jeli.

Byla v rozhlasovém studiu, volat jsem ji nemohl. Zavolala mi pak sama. Řekl jsem jí o té peněžence. Následovalo ticho.

"Copak," ptám se.

"Přemýšlím, kdepak já mám peněženku s legitimací a kartami."

"K jakému závěru jsi došla?"

"Je v bundě co visí v předsíni na věšáku."

Ano, byli jsme oba jako chytré lasičky.

Případ chamtivého portýra
O víkendu jsme byli v Benátkách podívat se na zahájení karnevalu. Hotel jsme si našli na webu venice35.com, který pokládám za ukázku autentické podpopry turistického ruchu. Lepší servis městu se dá těžko poskytnout.- Řečený hotýlek byl dvě+ minuty pěší chůze od náměstí San Marco, pravda, ve čtvrtém patře bez výtahu. Vlezli jste dovnitř, tam byla pustá temná hala se špinavými stěnami, ale zase ne špinavějšími nad benátský standard, pak se šlo po schodech, nejdřív ponurých hodně, od druhého patra míň, ve třetím patře náznak dekorace a ve čtvrtém nastal ráj s výhledem na benátské střechy.

U vchodu se chopil našeho kufru předmětný portýr neurčitě asijské národnosti. Dal jsem mu euro, on vytáhl kufr do čtvrtého patra, donesl ho do našeho pokoje a zůstal stát u dveří a komíhal se. Tihle lidé se komíhají jako lachtani, když chtějí prachy. Dal jsem mu ještě jedno euro, nepřestal se komíhat, a když jsem mu dal třetí, ke komíhání přidal bolestný výraz, jako kdybych mu vrazil pletací drát do oka.

Na to jsme oba, Ljuba i já, velkým hlasem zvolali:

"Tak to ne! Tohle bohatě stačí!"
Přestal se komíhat a odkvačil - a kupodivu se v následujících dvou dnech našeho pobytu tvářil vlídně.
Před odjezdem zvolil jinou taktiku. Měl zrovna službu v recepci v tom čtvrtém patře a já tam dopravil kufr Ljuba někde něco vyřizovala. Foťák jsem položil na pult.

"Kolikpak stojí takový fotoaparát?" oslovil mě ten portýr.

Vše bylo jasné. Chtěl udeřit na mé sociální city!

"Nevím," lhal jsem. "Koupil jsem ho na inzerát z druhé ruky."

Byla to lež za euro. Dole mě stáhnul jenom o dvojku. Možná, že kdybych mu řekl, kolik takový foťák opravdu stojí, stálo by mě to bůra.

Jak to bylo v Terstu
Do Benátek jsme jeli přes Terst. Tam jsme dojeli odpoledne, prohlédli si to krásné město, přespali a ráno za dvě hoďky jsme byli v Benátkách, svěží a čilí.
Mělo to ovšem své peripetie.
Historické jádro Terstvu, jemuž vévodí starobylá pevnost a chrám San Giusto, z něhož sledovali poštovního holuba Zirone se Sarkanym ve verneovce Nový hrabě Monte Christo, je velmi spletité. Nechali jsme se vést GPS, čili naší Adélou, jak jí říkáme. Zavedla nás do města, na displeji už byl vidět károvaný praporek označující cíl cesty, jenže pořád ne a ne se k cíli trefit, vždycky byly v cestě schody nebo jednosměrka nebo slepá ulice. Nakonec jsme auto odstavili na více méně zakázaném místě a vydali se hotel hledat pěšky. Ukázalo se, že je v uličce, do které se autem nedá vjet. Recepční nás odkázala na nedaleké staveniště či zbořeniště, kam je sice zákaz vjezdu, ale že tam hoteloví hosté mají dovoleno parkovat.

OK, ale jak se tam dostat?

Co následuje, má dvě verze.

Moje verze: Z místa, kde jsme méně legálně parkovali, bylo to více legální parkoviště vidět. Dokonce tam vedla jakási ulička. Pravda, úzká a na jedné straně vroubená kontejnery na tříděný odpad.
Ljuba pravila: "Třeba by se tam dalo projet."
Já pravil: "Můžeme to zkusit."
Šel jsem tedy tou uličkou a ukazoval. Ljuba se zanořovala hlouběji a hlouběji. Pak bylo třeba sklopit zrcádka a nakonec chyběl centimetr. Ano, být ten poslední konťas o cenťák hubenější, projeli bychom.

Nebyl.

Navíc, kde se vzali, tu se vzali, z obou stran se vynořili Taliáni na skútrech a opravdu nepěkně křičeli. Ljuba musela couvat a to šlo bez zrcátek hodně svízelně, zvláště pak proto, že jí za zadkem stál skútr osedlaný ječícím Taliánem.
Nevím, co si v té chvíli myslela.
Vím ale, co si stoprocentně nemyslela: "Chvála bohu, že mám tak chytrého a důvtipného manžela, který si vždycky ví rady!"

Ljubina verze:
"Miláčku, všechno připravím a zabalím, jenom vytiskni itinerář a připrav Adélu." Pracovala jsem do poslední chvíle, takže když jsme ráno sedli do vozu, zjistila jsem, že jakýs takýs itinerář máme vytištěn, ale že Adéla neakceptuje evropskou mapu. Autíčko na displeji jelo kolem dálnice, kousek od dálnice, v polích, zkrátka - mimo trasu, na které jsme se nacházeli. Co budeme dělat v tom Terstu, říkala jsem si. Bydlíme tam někde ve starém městě a bez navigace to těžko najdem. Navíc budem utahaný jako koně. Vše se stalo, až na to, že se Adéla na poslední chvíli vzpamatovala a jakž takž nás navigovala k postýlkám. Po peripetiích, které Ondřej popsal, jsem už mírně vynervovaná poslala svého milovaného chotě, ať prohlédne uličku, kterou bychom se SNAD mohli dostat k vysněnému cíli. Muž odešel, vrátil se a pravil spolehlivým hlasem:
"V pohodě, to projedeš."
Svého muže miluji a naprosto mu důvěřuji. Takže jsem nezaváhala ani vteřinu a vjela do uličky, která se stále a stále zužovala. Otrava, už budu muset sklopit zrcátka, jinak to neprojedu. Ty kontejnery po levé straně se čím dál tím víc zužují, ale hlavně se neotřít o tu zeď vpravo! Můj milovaný muž jde přede mnou a kýve, ať jedu dál. K poslednímu kontejneru jsem dojela na dotyk z obou stran. Tak snad ten krám odtáhne, ne? Aspoň kousek. Chybí jeden centimetr. To přece nevzdám! V ten okamžik přijeli z obou stran italští občané se skútry. Můj muž ten kontejner neodtáhl, nonšalantně kývl rukou, ať si tu uličku zase vycouvám a spiklenecky mrkal na italské skútristy: to víte, ženská! A já ho nezabila.

San Giusto v noci

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena