Jen my dva
Sedím v kuchyni a funím. Přitom kuchyň je nejchladnější místo v našem domě. Ljuba odchází hrdinně s Gari a Norou na procházku. Za chvilku se vrací.
‟Nora nechce jít. Jdu jenom s Gari.‟
‟Však vás doženu,‟ já na to. Mám Noru prokouknutou.
Uplynulo pět minut a už se dobejvala dovnitř. Co tady dřepíš jako pecka? Procházka! Procházka! Nevíš, kolik je hodin?
Tak jo, pokýval jsem hlavou a opustil kuchyňský chládek a padl jsem do horkého podvečera.

Chytrá? Neřekl bych.
Na některých místech naší zahrady je docela příjemně. U plotu máme smuteční buk. Dělá svou korunou něco jako boudičku. I v horkém počasí je tam docela chládek a tráva je tam skoro vlhká, rozhodně nežloutne a nešustí, jako všude jinde.

Nora si do ní lehá. Chápu a chválím, taky bych to dělal. Jenže pak ji najdu před barákem na nejsušším a nejvypálenějším místě na pozemku. Co tohle má bejt?
Co to má bejt? Prostě Nora. Nevyzpytatelná.

Je nějak přežábováno
Dneska ne o psech, ale žáby jsou taky zvířátka. Před dvěma dny jsem čistil čerpadlo od cukubai: uzavřený vodní okruh pumpuje do bambusové trubky vodu. Ta z ní teče do kamenné nádrže a pak se dole zase odčerpává. Cukubai najdete u vchodu do každé správné japonské zahrady. Takže, čistím a najednou hup, žabička skokánek Zřejmě jsem ji vylekal a vyskočila parádně, zůstala viset na kamenu a koukala na mě ne moc vlídně.

Včera jsem šel večer z terasy domů. Už bylo hodně šero. Šlápnu bosou nohou, chodidlem se dotknu něčeho… sakra, aby to nebylo… cuknu, kouknu a on to byl ten skokánek. Ještě že jsem ho nezašláp. Opatrně jsem ho odchytil a odnesl… zpátky k cukubai, kam jinam?

Do třetice znovu žába. Vrátili jsme se s Ljubou z pozorování zatmění. Ljuba koukne…. a topí se nám žába v jezírku! Žába vylovena, uložena na trávu, opuštěna, aby si oddechla. Pro dnešek je od žab pokoj.
Co chystá zítřek, v tomto rekordně suchém létě?

Pomocníci
Víkend jsme věnovali údržbě na zahradě. Lví podíl práce měla Ljuba. Kromě jiného se pustila do natření našeho mostku. V zahradě japonského typu mostek nemusí být, ale když je, tak se k ní hodí. Co je to platné, čas od času potřebuje natřít. Já bych se na to vrhnul se štětkou v ruce. Pečlivá Ljuba ale všechno nejdřív obrousí a pak napajcuje mořidlem a teprve pak natírá.

Nora pomáhá. Lehne si opodál a starostlivě přihlíží. Gari, ta zůstává v obýváku a válí se na pelechu. Trvá to docela dlouho, on je ten mostek docela složitě tvarovaný.

Nakonec je vše hotovo, Ljuba odchází s Norou v patách. Když odejdou, na scénu přichází Gari. Asi je jí blbý, že se nezúčastnila a chce mít taky zásluhu. Vejde tedy na čerstvě natřený mostek, aby si zaplácala tlapky nátěrem v odstínu palisandr.

Mají hodiny v hlavě
S pejsky chodím ráno, zpravidla mezi osmou a půl devátou. Odpoledne do bývá mezi druhou a třetí, střídáme se s Ljubou. Někdy to vyjde tak, jindy onak. Večer nám to vychází tak kolem sedmé. Jak se dny budou zkracovat, asi se večerní procházka posune. Uvidíme, nějak se to vyvine.

Dneska to vyšlo tak, že jsem na druhou procházku šel já, těsně po dvanácté. Normální, dá se říct klasická procházka, docela dlouhá. Jenže v půl třetí na mě nastoupily obě: nevíš , kolik je hodin? Půl třetí! Koukej se zvednout a mazat.
Mají hodiny v hlavě, bestie. Večer jim řeknu: žádná třetí nebude. Už jste měly.

PS: Řekl jsem jim to. Nebylo to nic platný.

Památka po zajícovi
Je to asi dva měsíce, co jsme objevili na naší cestě v místech zvaném U zvoničky tělo zajíce. Gari s Norou jsem od těla odehnal. Druhý den bylo o deset metrů stranou, schované v trávě. Od té doby pokaždé musím oba badatele od toho zajímavého místa odhánět, s lepším i horším výsledkem.

Včera jsem byl nepozora. Nora pronikla a pak mi zmizela s kostí v tlamě, odhaduju to na lopatku. Prozkoumal jsem to místo. Nezbylo tam už nic, jen pár chlupů.

Dnes badatelé nastoupili. Nebránil jsem jim. Vím, že napříště budou to místo zkoumat pokaždé, co tudy půjdeme.

Co kdyby ten zajíc obživ? Náhoda přeje připraveným.